Křesťanství a mýty

Bůh – příběh člověka

Když mám jako člověk vyprávět příběh o Bohu, tak se na mne hrne spíše ticho, stud a mlčení než záplava slov. Ten příběh je tak veliký a začíná ve věčnosti, a přesto prochází přímo přes mé srdce. Protože se odehrál kvůli mně. Ne pouze kvůli mně. Ale právě tak osobně a blízce kvůli mně, jako i kvůli vám a kvůli každému nepatrnému srdci na této planetě. A jen tehdy, necháme-li ho svým srdcem projít, bude nás moci vytáhnout zpět, tam nahoru, do věčnosti, kde to všechno začalo...

Možná to začalo jen lehkým zacinknutím. Žádné hřmění, žádná smršť. Jen nepatrné cinknutí. Orchestr času vydal první tón. A bylo světlo. A pak se zvolna, čistě dal prostor do pohybu, vesmír nabral křídla a rychlost, oheň se krotil, síly rovnaly, a vyšel měsíc a vyšlo slunce. Země zpívala pohybem větru v travách a vonělo to cypřišem i lípou. Život se rozepjal a rozprostřel, nad sebou milost přislíbených dní... A první člověk se rozhlédl. Cesty začaly. Dálky se rozbolely. Obzor se zadřel do duše. A ten právě narozený, krásný, pyšný a už nešťastný tvor, ten, který dostal celý svět, který dostal celý vesmír, který dostal vesmír vesmírů lásky, se podíval nahoru a řekl: nestačí, chci víc!

Ne, nemylte se, to není o třech slovech, která kdysi vyslovil první člověk. To je o tom, co každodenně říkáme Bohu my. Ale vraťme se na začátek. Proč nás vlastně Bůh pozývá do své věčnosti? On sám byl a je vším, nepotřebuje se o nic obohatit, nic zjistit ani poznat. Je věčnost sama, existuje sám ze sebe, ze své vůle. Jeho vůlí je láska. Celý božský život je v lásce, a láska je trvalé a nekončící obdarovávání, vydávání sebe sama. Věřím, že důvodem ke stvoření bylo obdarovat to, co bylo nebytím, životem v nekonečné radosti. To, co Bůh prožívá sám v sobě, to o čem je jeho existence, chce předat a přenést na jiné bytosti, aby je naplnil vrcholným smyslem vlastního božského vnímání života.

Bůh nechce „naklonovat“ sám sebe. Nechce stvořit další identické bohy. Chce „potkat“ jiné bytosti, které mají vlastní já, vlastní vůli a plnou svobodu rozhodnout se k témuž charakteru, jaký poznávají v Bohu. A věčně může existovat jen to, co přijímá podobu dokonalého dobra a lásky. Jsme stvořeni k obrazu Boha, podle jeho podoby. Svou existenci začínáme v čistotě a svatosti a s plným potenciálem vůle v této svatosti zůstat. Ale to je jen onen bod mravního zrození, z něhož teprve pak pomalu utváříme a hněteme vnitřního člověka, sami sebe. Naše svoboda jednat jako Bůh, nebo jako ďábel je právě tou dělící čarou, ze které můžeme pohlédnout k obzoru, za nímž stojí Bůh jako světlo, jako znamení, jako dar. A nebo se můžeme zahledět opačným směrem, kde nevidíme dál než na pár kroků k bezprostřední (ale tak ďábelsky svůdné) touze splnit si jedno nepatrné přání. Právě toto přání však nemá ve svatosti místo, právě toto přání v Bohu nikdy nebylo a není: je to přání uspokojit sebe na úkor druhého. Jedno mrňavoučké, titěrné a malicherné sobectvíčko... A pak už jen jedním mávnutím ruky, jen jedním slovem, jedním pohybem vůle vykročíme z Božího silového pole, opustíme půdu svatosti, přestřihneme pupeční šňůru, která nás spojovala se samotným věčným životem.

Bůh je Bohem právě proto, že odmítá jakoukoli formu, jakoukoli myšlenku či jen stín zla, sobectví, lži. Když stvořená bytost udělá to, co Bůh odmítá a co od sebe nekompromisně odděluje, pak Bůh tuto bytost jako tvůrce a nositele zla také od sebe odděluje. Jen v Bohu je život. Jen Bůh má život sám v sobě, protože jen on má absolutní vůli k absolutnímu dobru – a to je život. Když volíme opak dobra, volíme i opak života – smrt. Kvůli hříchu, který jsme zvolili, se ocitáme ve smrti. A protože nejsme Bohem, nikdy nemůžeme odčinit svou minulost, nemůžeme odestát jediný hřích, nemůžeme vymazat jediné zlo, které jsme povolali do Bohem stvořeného světa. Když hřešíme, předstíráme, že není slyšet přikázání o našem vlastním lidství, o mravnosti, poctivosti, odvaze, úctě, věrnosti. Předstíráme, že na druhém konci není nikdo, komu bychom se měli zodpovídat, kvůli komu bychom měli mít špatné svědomí a pocity viny, předstíráme, že tam není nikdo, kdo by měl právo „mluvit nám do života“ či „omezovat naše právo na štěstí“. Tváříme se, jako že jsme ve vesmíru sami, že my jsme ti bohové, kteří panují nad světem, nad morálkou a nad vlastním životem: bohové ve světě bez Boha, bohové mrtvých duší, bohové bez vlastního věčného ohně života.

A tady se začíná ukazovat skutečná velikost a vznešenost Boží lásky. Místo aby nás nechal zápasit ve vlastní tmě, Bůh začíná zápasit za nás. Místo aby naše mrtvé duše nechat odplout do smrti a do nicoty, pomalu chystá celé dějiny k tomu, aby do smrti vstoupil on sám. Na bitevním poli našich sobeckých vášní Bůh rozvážně a vytrvale chystá oltář, na který položí sám sebe.

Jak důležité je uvidět tu pravdu celou, „abychom mohli pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka, abychom mohli poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání a dát se prostoupit vší plností Boží.“1 Člověk vůbec nemusel být stvořen a věčnost by nepostrádala vůbec nic. A přesto stvořen byl – za cenu předem vybrané oběti: Boha Stvořitele. „Bůh tak miloval svět...“2 A miloval ho dříve, než ho povolal v bytí.

Lidské dějiny měly být příběhem o lidech zápasících o Boží blízkost. Stal se z nich příběh Boha, který zápasil, aby se dostal blíž k srdci člověka. Lidské dějiny jsou jedním válečným polem, na kterém se střetává svatá Boží vůle s nesvatou vůlí člověka. My jsme vyhlásili válku. Bůh nakonec sám osobně sestupuje doprostřed vřavy, aby nás všechny společně zachránil před námi samotnými. Člověk se oděl hříchem, a tak se Bůh odívá do těla člověka a přichází zemřít: Ježíš Kristus Nazaretský, Boží Syn. On je tím jedinečným hrdinou v příběhu světa. On je tou hlavní bitvou, ve které se střetla Boží láska a vznešenost s nenávistí a ubohostí člověka. Přišel přímo mezi nás, tak nejblíž, jak jen mohl, vysvětlil nám všechno tak dobře a čistě, jak jen to potřebujeme, klekl si před námi a umyl nám nohy – my jsme ho svléklí, zbičovali a poplivali. On si pak lehl na břevno římského kříže a nechal si probít zápěstí a kotníky hřeby. Rozprostřel ruce a nechal se zabít člověkem, kterého povolal k existenci. Visel nad zemí, lapal po dechu a prosil, aby nám Otec v nebesích odpustil.

A pak s veškerou tíhou hříchu celého světa, se vším tím zlem, se vší tou hrůzou zloby, zášti a nepochopení, s každým výkřikem: Ukřižuj! Ukřižuj! ulehl až na dno světa, do samé smrti. Sestoupil z nebes, lehl si na zem a vstoupil do samého středu bolesti a utrpení. Nakonec sestoupil úplně nejníže, do potupy a temnoty smrti. Vzal s sebou všechnu špínu a pokřivenost světa a stáhl ji dolů, do otevřených úst ďábla, do jícnu jeho říše zla.

A zatímco „pod sluncem“ svět zla triumfoval, zatímco ďábel na hrobě přemoženého Boha tančil svůj tanec smrti, někde se cosi začalo chvět. Možná to bylo jako blížící se déšť, možná to znělo jako drobné a lehké bubnování odkudsi zprostřed země. Tep Božího živého srdce. A pak to začalo. Všechno se otřáslo, země praskla jako při explozi světla. Smrt se roztříštila. Tma se zbortila. A Bůh vstal. Jen tak – tak jak to měl koneckonců od věčnosti v plánu. Bez hlaholu zvonů, bez patosu, s tou prostou jednoduchostí, s níž prve řekl: Budiž světlo! Prostě se vrátil. Čistý, nekonečný, s věčností smíchu na rtech. Přemohl hřích a smrt, porazil ďábla a celý svět zla. Usedl s učedníky na břehu jezera okolo ohně a začal jim znovu vyprávět, všechno od začátku. Teď teprve naslouchali. Teprve teď viděli a chápali. Příběh o Boží lásce, která se nenechá zastrašit, kterou nic nepřemůže. O lásce tak veliké, že na sebe může nabrat a unést všechno zlo světa – a stále zůstává svatá, živá a vítězná. O lásce, která vždy toužila přijít mezi nás a všechno nám vysvětlit, přiblížit, otevřít nám oči, mysl i srdce. A hlavně nás přesvěčit, že při nás od věčnosti po věčnost stála. O lásce tak mocné a tak velebné, že se nebála toho nejděsivějšího utrpení, které jí člověk přichystal, že se nezalekla žádné potupy a posměchu, jen aby nám ukázala, jak blízce, krajně a na dno všech sil se s námi ztotožňuje, za nás se vydává a nám se obětuje.

Monumentálnost Božího rozhodnutí stvořit člověka (ačkoli předem věděl, jak se člověk k Bohu zachová) spočívala především ve dvou věcech, které až berou dech. Bůh neurčil předem, že bude muset zemřít, on předem určil, že vstoupí do svého stvoření, že se s ním blízce a osobně identifikuje – a božskou znalostí budoucnosti viděl, jak se stvoření ke svému Stvořiteli zachová. A v tom spočívá ten geniální plán, tady je ta první fascinující věc: Boha neodradilo vědomí strašlivého utrpení, které prožije; toto utrpení mu nejen nebylo překážkou, ale naopak je použil jako hlasitý a nepřehlédnutelný důkaz o síle své lásky. Druhou fascinující věcí bylo, že obrátil vrcholné lidské zlo (zabití Boha v těle) ve vrcholné lidské požehnání (spasení člověka). Naprosto ohromujícím způsobem nám ukázal, kdo ve své podstatě je, jak smýšlí a jakou moc nad zlem má. A to je druhý důkaz o intenzitě a nepřemožitelnosti jeho lásky, důkaz, který úplně paralyzuje sílu zla: my jsme Boha zabili, on pak ze smrti vstal a řekl, že „zemřel za nás“, místo nás. My jsme nenáviděli, on tu nenávist přijal a stáhl ji tam, kam patří: do smrti. Pak se vrátil jako obraz samého Života se slovy: toto je má lásky k vám, nyni přestaňte nenávidět a začněte milovat. Nyní nás vybízí, abychom mu prostě uvěřili, že jeho smrt a vzkříšení jsou tou cestou (můžeme říci tím „mechanismem“) naší záchrany. Musíme prostě věřit, že trest smrti za hřích vzal Bůh na sebe místo nás. My už zemřít nemusíme, my musíme Bohu důvěřovat, že svou smrtí propustil z cely smrti nás. Bůh skutečně potrestal hříšného člověka – ale na svém vlastním těle, svou vlastní bolestí a vlastní smrtí. Tak Bůh vyprávěl a stále vypráví o své lásce, která se nás nikdy nezřekla, i když my jsme se jí zřekli tisíckrát, i když jsme se jí zřekli tím nejhanebnějším a nejhrubším způsobem. Jeho svatá láska při nás vždycky stála.

Dodnes Bůh přes své učedníky vypráví tento příběh po celém světě. A lidé jeden po druhém, po desítkách, po stovkách, po tisících vstupují do jeho těla. I oni se ponořením do vody noří do Kristovy smrti a vstávají k novému životu.3 Oni se stávají tím nově narozeným člověkem, vzkříšeným božským tělem. Svět pohřbil tělo zmučeného Boha. A za pár dní se začalo tvořit nové tělo – tělo s hlavou, srdcem a duší Boha.4 A jako se vypráví v jedné dávné legendě o devíti křesťanech, kteří byli pro svou víru v Krista odsouzeni k smrti utopením: kolem jezera hlídali římští vojáci a odsouzenci stáli až po krk v ledové vodě jezera a umdlévali. Každý z nich se mohl Krista vzdát, vystoupit z vody a „zachránit se“. A nakonec to opravdu jeden z nich nevydžel a vyšel na břeh. Ale po chvíli jeden z římských vojáků, který všechno pochopil, beze slova složil své zbraně, sundal si zbroj a postavil se na místo toho, kdo Krista opustil. Stejně jako setník pod křížem, který řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“5 A po mnoha stoletích irský křesťan a úžasný obhájce Krista to vyslovil úplně dokonale: „Věřím, že Bůh se skutečně ponořil až na dno stvoření a vystoupil zpět s celým smířeným stvořením na svých ramenou.“6

A To je ten příběh. Je to příběh Boha, který miloval až na smrt. Kdyby nebylo hříšného člověka, tento příběh Boha by se nikdy nemusel odehrát. Ale kdyby nebylo nádherného a dobrotivého Boha, nebyl by se nikdy odehrál příběh člověka. „Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha. On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování... abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.“7 To je ten příběh, který začal ve věčnosti, v Boží mysli. A jen tehdy, necháme-li ho projít svým srdcem, dostaneme se tam, kde Bůh a člověk jsou už jen jedním harmonickým příběhem věčnosti. Jen tehdy, vstoupíme-li jako římský voják až po krk do ledové vody pohrdání, posměchu a k pobavení světa jako on vyznáme: „Ježíš Kristus, můj Bůh a Spasitel“8, staneme se částí příběhu, který si Bůh od věčnosti přál.

Na počátku bylo Slovo
a to Slovo bylo u Boha
a to Slovo bylo Bůh.
Všechno vzniklo skrze ně
a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je.
A Slovo se stalo tělem
a přebývalo mezi námi:

„Duch Hospodinův je nade mnou;
proto mne pomazal,
abych přinesl chudým radostnou zvěst;
poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění
a slepým navrácení zraku,
abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“

Beránek Boží, který snímá hřích světa.
Naše nemoci nesl,
naše bolesti na sebe vzal.
Byl proboden pro naši nevěrnost,
zmučen pro naši nepravost.
Trestání snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.

Na světě byl, svět skrze něj vznikl,
a svět ho nepoznal.
Přišel do svého vlastního,
ale jeho vlastní ho nepřijali.
Svatého a spravedlivého jsme se zřekli.
Původce života jsme zabili.
V něm byl život a ten život byl světlo lidí.

Světlo přišlo na svět,
ale lidé si zamilovali více tmu než světlo,
protože jejich skutky byly zlé.
Neboť každý, kdo jedná zle,
nenávidí světlo a nepřichází ke světlu.
Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu.
Kdo věří v Syna, má život věčný.
Kdo Syna odmítá, neuzří život,
ale Boží hněv na něm zůstává.
To je evangelium,
které Bůh předem zaslíbil skrze své proroky ve svatých Písmech,
evangelium o jeho Synu,
o Ježíši Kristu, našem Pánu.9


Texty z Bible:
1.NZ, Efezským 3:14-19.
2.NZ, Jan 3:16.
3.NZ, Římanům 6:3-11; Galatským 3:27.
4.NZ, Efezským 1:20-23.
5.NZ, Marek 15:39.
6.C. S. Lewis v knize Bůh na lavici obžalovaných (Velký zázrak), str. 58.
7.NZ, Titovi 3:4-5, 7.
8.NZ, Jan 20:28; Římanům 10:9-10
9.Koláž textů z NZ i SZ použita v tomto pořadí: Jan 1:1-3, 14; Lukáš 4:16-21; Jan 1:29; Izajáš 53. kapitola; Jan 1:10-11; Skutky 3:13-15; Jan 1:4; 3:19-21, 36; Římanům 1:1-4.