Křesťanství a mýty - úvod

Kdo chytá v životě

Myslím na vás a píšu vám, nevěřícím bratřím, kteří ještě pátráte po stopách života, nepodléháte náboženství ticha, neklaníte se modle relativismu a posvátného názorového „Čehokoli“. Už před sto lety vyslovil křesťanský apologeta1 obavu, že „si lze představit, že budeme stále více odtahovat ruce od věcí. Možná že dokonce ani nebudeme smět rušit klid lidské mysli debatou nebo ptačí spánek zakašláním.“ V dřímotě bez pochybností a bez otázek uvízla spousta lidí. Nad královstvím sladké apatie vládne dobové heslo: „Nechci, aby mě někdo přesvědčoval o své víře. Je to intelektuální násilí!“ Současný křesťanský kazatel2 však do této nehybnosti vstupuje a volá: „Nejzrádnější trik ďábla nespočívá v tom, že nás obral o odpovědi. Jeho smrtelný trik je v tom, že nás obral o otázky.“

Mnoho lidí se domnívá, že konečné odpovědi na lidskou existenci jsou libovolné a tvárné, záleží na vkusu. Jiní za svou konečnou odpověď považují přesvědčení, že žádná konečná odpověď neexistuje3. Povoleny jsou všechny „pravdy“, pokud nikdo nikoho nevybízí k obhajobě kterékoli z nich. Ve vláčném rytmu tolerance se každý seberealizuje v dobových rituálech a v místním folklóru. A pokud si někdo něco přečte, pak titulek jeho života může znít zcela libovolně:

Relativismus – a jeho věčné pravdy

Darwinismus – jak být zdravou potravou silnějším druhům

Východní náboženství – koloběh zapomnění

Islám – výbušní učedníci

New Age – šamanismus ve vašem softwaru

Bible – klečící Bůh

Každý může být ponořen do své vyvolené „svaté knihy“, do vesmíru svých vlastních a osobních pravd. Nikdo nikoho neruší (ani zakašláním). Je to obraz míru a tolerance. Všem je dobře a útulno. A zatím se někde venku odehrává skutečný život. Představme si, že jdeme po mostě a z mostu se právě chystá skočit člověk. Všichni bychom nějak reagovali. Všichni bychom se pokusili potenciálního sebevraha PŘESVĚDČIT, aby z mostu neskákal. Jak jej ale přimět, aby si svůj úmysl rozmyslel, aby UVĚŘIL, že život je hodnotnější než smrt? Jaké důvody mu můžeme nabídnout jako relativisté, darwinisté, jako zastánci východních náboženství, muslimové či jako představitelé new age (neboli téměř „něcoisté“)?

Relativista může tónem vysvobozující mantry svého poznání hovořit o tom, že „cokoli, co vám mohu nabídnout, pane, je naprosto relativní. Váš i můj pohled na život a na smrt je jen otázkou úhlu pohledu. Jestli se vám více líbí smrt, je to vaše pravda a vaše věc. Jestli já dávám přednost životu, je to jen proto, že právě v tuto chvíli zastávám jednu z mnoha možností, a to, že život má cenu. Ale tento názor na život nemá sám o sobě o nic větší hodnotu než jakýkoli jiný názor. Důležité je nezasahovat do přesvědčení druhých a nikomu nevnucovat svou pravdu. Má filozofie mě silně nutí k respektu ke všem postojům jako sobě rovným a stejně pravdivým, a proto teď respektuji i vaši potřebu ukončit svůj život. Nemám nic absolutního, na základě čeho bych vás mohl přesvědčit, že sebevražda je horší volbou než život. Nicméně má vnitřní potřeba vás přesvědčit je v tuto chvíli absolutně neodbytná. A přeji si, abyste změnil svůj názor ve prospěch názoru, že na zachování vašeho života skutečně záleží a že jediný možný přístup k životu je ten, který lidský život ctí a zachovává s absolutní odpovědností - a proto vás teď prosím, abyste v žádném případě neskákal.“

Darwinista může s přesvědčením o vědecké eleganci své teorie pohovořit o tom, „že život, který si právě chcete vzít, pane, nemá žádný konečný smysl. Z pohledu bezesmyslného vesmíru a nevyhnutelné smrti sluneční soustavy ostatně vůbec nezáleží na tom, kolik a jaké životy byly žity či ztraceny v tom nepatrně krátkém období na malinkaté planetě, kde čirou náhodou život vznikl. Vy sám, pane, jste jen hromada molekul a chemických prvků, nemáte své vlastní já a všechny vaše činy jsou koneckonců nevyhnutelným důsledkem reakcí těchto molekul na své okolí. Váš pocit ztráty smyslu života je jen iluzí. Nemohl jste přece ztratit to, co ve skutečnosti nikdy nikde neexistovalo. Protože jste téměř na pokraji sebevraždy, vypadá to, že podle přírodního výběru nebudete patřit mezi ty nejsilnější, kteří přežijí. Nicméně z jakéhosi nepochopitelného důvodu si hluboce přeji, abyste se otočil, podíval se mi do očí a nalezl v nich naději a úctu k životu, abyste znovu zapátral, zda tu někde není onen smysl života, pro který stojí za to žít - a proto vás naléhavě žádám, abyste si svůj úmysl rozmyslel.“

Představitel východních náboženství může hlasem znějícím jako gong lámaistických klášterů vysílat své poselství o tom, „že právě teď se, pane, ocitáte v jednom ze svých mnoha vtělení a odžíváte si karmu nespočetných předešlých životů. Protože si však vůbec neuvědomujete své předchozí skutky, které musíte v tomto životě odčinit, nemůžete ani vědět, zda si svým skokem z mostu svou karmu pročistíte, nebo naopak zhoršíte. Možná jste v minulém životě někoho shodil z mostu a potřebujete sám na sobě prožít, jaké to je padat ze čtyřiceti metrů dolů. Možná jste z toho mostu skočil už několikrát a potřebujete konečně pochopit, jak nabýt odvahy k životu a neutíkat před problémy. Ať se však za chvíli odehraje cokoli, žádné vaše rozhodnutí nebude skutkem ani dobrým, ani zlým, protože dobro a zlo existují jen ve vaší mysli, a nikoli ve věčné a božské skutečnosti, k níž nevyhnutelně dospějete – ať skočíte, či nikoli. Ano, měli bychom se oprostit od všech emocí a klamu své lidské existence. Nicméně cosi právě tak klamně lidského mě zrovna teď vede k bláznivé představě, že to, co je dobré a božské, je zcela evidentní a že náš postoj k životu je osudově rozhodující - a právě to mě zasahuje téměř vášnivou touhou vás zachránit a cítit vaši ruku ve své dlani.“

Muslim může suše a razantně konstatovat, že „pokud vy sám, pane, nejste muslimem, pak je váš skok tím, co by za vás měl udělat každý pravověrný muslim. Protože je přikázáno, aby věřící zabíjeli bezvěrce i modloslužebníky i křesťany4. Takže ať jste kterýkoli z nich a skočíte, vykonáte tak sám to, co by mělo být vykonáno rukou Mohamedova následovníka. Jako další možnost se vám nabízí kajícné obrácení na islám a výkupné5. Nic dalšího nám Posel nezjevil. Přesto se však cítím poněkud nesvůj, jako by mi scházela jakási myšlenka či verš, který říká něco jako ´miluj i své nepřátele a udělej všechno pro to, aby jejich život došel požehnání´. A já z nepodložených a naším Prorokem nevysvětlených důvodů cítím právě v tuto chvíli potřebu vás ochránit jako svého vlastního bratra.“

Něcoista, téměř k nerozeznání od vyznavače new age, se může ve větru ničím nespoutané duchovní svobody zamýšlet nad tím, že „v něco, pane, rozhodně věříte. Já taky, a to je báječné. Naše spiritualita nemá žádné hranice. Jen si teď tak trochu nejsem jistý, zda mezi meditační praktiky patří i skok z výšky. Nevypadá tak docela jako levitace. Je škoda, že zrovna teď nevěříte v toho dotěrného a příliš vyhraněného Boha, který by vám nejen přísně zakázal se zabít, ale zároveň by vás ujistil, že vás nenechá zkusit více, než snesete, ale s každou zkouškou vám dá i východisko6. Nicméně, v něco věříte, a něco tam dole na vás jistě čeká. Rozhodně to nějak dopadne. Teď mě však docela trápí otázka, co je to to Něco, co mě tolik žene k potřebě vás přesvědčit, že váš skok je v hrubém rozporu s nějakým příliš konkrétním a příliš osobním posvátnem. Nevím, ale ve jménu toho Něčeho vás teď prosím, abyste neskákal.“

Bez ohledu na skladbu konkrétních slov (ano, trochu sarkasmu ke zdůraznění), podstata žádné ze zmíněných filosofií neharmonizuje s realitou pocitů, které vyplavou na povrch v tak vypjatému okamžiku, jakým je (třeba) sebevražda. Všem výše zmíněným filosofiím prostě chybí skutečný fundamentální důvod pro zachování lidského života. Žádná z nich neobjasňuje tuto všelidsky přirozenou potřebu. Horečná touha zachránit úplně neznámého člověka dává smysl pouze ve světle Kristova výkladu o jedinečnosti lidského života, o velmi osobním Bohu a jeho zřetelné vůli vzhledem k naší odpovědnosti. (Tragické však na tom je, že právě křesťanům ze všech nejméně je dnes dovoleno přesvědčovat ostatní o pravdivosti a jedinečnosti Kristova poselství. Křesťané jsou nejméně vítáni ve filosofických debatách, zvláště o otázkách života a smrti7.) Kromě Kristova vysvětlení ovšem neexistuje v tomto světě odpověď na intenzitu citů a vážnost lidského života. Výšiny ušlechtilosti, čistoty a svatosti strmící se nad propastmi zoufalství, špíny a nejkrutější zrůdnosti dokládají, že nejde o vývoj či nekonečný koloběh, ale o zápas, který se odehrává právě nyní, skrze nás. Na jedné straně stojí Bůh a volá k životu, na druhé ďábel volá ke smrti. A člověk, přitažen na okraj mostu, nebo povolán do role zachránce, slyší překotný tep svého srdce. Jen děsivě zavazující a přímo do očí hledící láska novozákonního Boha dokáže odpovědět na všechny otázky, které se na dva lidi hrnou na mostě, čtyřicet metrů nad zemí.

Rozumových důvodů, proč Kristu věnovat pozornost a proč se zabývat tím, co pro nás zanechal, je mnoho. Zatím zmíním jen jeden, který ho odlišuje ode všech náboženských, nenáboženských i protináboženských guru: jediný ze všech, kteří kráčeli po této zemi a kteří mluvili o veledůležitých věcech života a smrti, dokázal, že má plnou a božskou moc nad životem: on život stvořil, on ho definoval a on mrtvým život vracel; jediný ze všech, kteří hýbali dějinami, dokázal, že má plnou a božskou moc nad smrtí: on do smrti vstoupil a ze smrti se vrátil, aby nám k tomu něco hodně podstatného řekl.8 Kristus jako jediný může vložit slova do úst zachránci i ztracenci lidského života.

Kolik věcí je dostatečně silných k tomu, aby nás zastavily a zjevily nám, že je čas se ptát, co je za životem a smrtí, co je za záclonami relativistických a apatických mlh? A jak vážné ty věci jsou, abychom se celý život nenimrali jen v kaši teoretických otázek, ale abychom hledali božský pokrm věčných odpovědí?

Každá, úplně každá silná událost života je nepřeslechnutelný zvon vyzvánějící na poplach. Smrt člověka, ticho, které se rozbuší, když zmizí do nenávratna nejmilovanější bytost... Krajina lásky, vždycky dobrodružná a nepoznaná a vždycky bezpečná a hojivá. Neovladatelný vír radosti při zrození života. Hory statečnosti, tisíce hrdinů, kteří se obětovali pro druhé, moře soucitu, pohlazení, objetí. Sopečné erupce nadšení a nadějí. Touha doletět za hvězdy a podívat se na druhou stranu nebe. Nespoutanost snů o dobru, o kráse a věčnosti... Nepopsatelné obřady hudby, mystérium poezie, dokonalost obrazů neopakovatelných mistrů... Magická síla tak velikých věcí, které se znovu a znovu ozývají zevnitř a které nás znovu a znovu obestupují jako obři upřených pohledů.9 Majestát vesmíru, bázeň, která na nás padá z pohledu na nebe plné hvězd, něha a křehkost života, krása kaštanových květů, to všechno jsou skuteční, pravdiví a neodbytní svědkové, kteří nám neustále připomínají, že jde o něco opravdu velikého. Jsme živí, a toto jsou příliš živé věci na to, abychom se neptali odkud, proč a kam.

Mnoho lidí se nechalo oklamat k víře, že vnitřní věci člověka jsou už samotným bohem, že to, na co uvnitř sebe narazí a co tam najdou, je už cílem a odpovědí. Spokojili se s hodně malým bohem. Takovýto bůh je jen popisem vnitřního světa člověka. Ale není odpovědí na to, proč člověk s celým svým složitým nitrem existuje a proč s ním tak nesmírně těžce zápasí. Mnoho lidí uznává a vzývá pouze boha pocitů, své „vnitřní já“. Ve vlastním nitru a pomocí vlastního nitra hledají vlastní ztracené nitro. Tito lidé přistoupili na náboženství boha, který byl tak nezralý, slabý a slepý, že zabloudil v lidské bytosti a ztratil cestu k vlastní svatosti – a nyní potřebuje lidského guru, který mu posvítí na cestu a umedituje ho zpátky k sobě samému.

Spousta lidí se spokojila s nabídkou, že to, co jim může být „bohem“, je samotná příroda. Ona je matkou i kolébkou, ona je cestou i cílem. A do největších výšek se vznesou tehdy, když pochopí, že oni i jejich děti, jejich přátelé a každá lidská bytost jako „druh“ je zde jen proto, aby správně recyklovala, za života či posmrtně. Jsou součástí přírody a vrací se zpět do jejího lůna. Poslouží jako osvícené hnojivo dalším a dalším, nekonečným a úžasným generacím, které po těžkých zápasech s představou vlastní nezaměnitelné individuality dospějí k témuž osvícení a k témuž dobročinnému účelu.

Vy se nenechte oklamat. Vaše zkušenosti, city, vaše touhy a tušení, veškerá příroda a vesmír kolem, celý váš život, který vám byl dán, nejsou ani bohem, ani odpovědí, ale jsou neobyčejným a úchvatným zdrojem otázek. Není to cíl, ale je to cesta, jež musí někam vést. Pokud ne, pak je jen zrůdným hřištěm, kde může krutost donekonečna kopat do bezbrannosti, kde bezesmyslnost může napořád bušit do smyslu a kde má bezduchost právo z nás jednou provždy vymlátit duši.

Jakou duši má vaše filosofie? Kristova filosofie má duši samotného Boha. Filosofie a víra, kterou si zvolíte, musí odpovídat realitě, pravdě a hloubce života. Musí zapadat do všech velkých a podstatných událostí života. A mezi ty patří nejen zrození, ale i smrt. Jak pravdivá a důvěryhodná se vám bude jevit vaše životní filosofie, když budete hledět do tváře smrti? Ať té, která si přijde pro vás, nebo té, která číhá na zoufalce na mostě, či té, která vám vyrve někoho, koho nesmírně milujete? Bude vaše smrt samodruhá nadějí věčného života? Zde se mi připomínají závěrečná slova jedné básně, která hovoří o smrti:
...Láska co navždy otevírá
když jsme až na smrt - nejvíc sami
Beze slov setkává se s námi
v očích jen to
co z věčnosti nám zbývá

Co uvidíte v očich Věčné a Živé Lásky, až překročíte práh své smrti? Kolik z nabízené věčnosti v nich pro vás bude? To záleží jen a jen na filosofii, kterou teď, v tomto životě zvolíte.

A jako kdyby v každém z nás bylo něco z obou lidí „na mostě“ a (jako kdyby) Bůh, ona Láska, s níž se jednou setkáme tváří v tvář, moc dobře věděl o všech našich vnitřních bojích a otázkách, a proto už před tisíci lety řekl: „Pohleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo. Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu.“ – 5. kniha Mojžíšova, kapitola 30, verše 15-20

poznámky:
1. G. K. Chesterton

2. M. Lucado

3. Agnostici ji považují za nedosažitelnou, ateisté popírají existenci smysluplné odpovědi.
4. Korán, CXI/Súra 9, verš 5 a 29-30 (nakl. Odeon, 1991).

5. Tamtéž.

6. NZ, 1. Korintským 10. kap., verš 13.

7. Především v otázce euthanazie - dobrovolného ukončení života, a v otázce interupce - násilného ukončení života nenarozeného dítěte.

8. Tady nenabízím důkaz. Jen konstatuji, co o Ježíši říká Nový zákon. Zjistit, zda je to pravda, musíte sami. Později pro to nabídnu nějaké argumenty.

9. Immanuel Kant: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“