Křesťanství a mýty

Bláznův blud
(1. část)

Největším kladivem na tisíce let přetrvávající stavbu víry ve Stvořitele, v níž byl člověk vždy doma, je bezesporu evoluční teorie. Tragédií (tedy hrou s opravdu, opravdu špatným koncem) není ani tak to, že se snaží cíleně strhnout stavbu křesťanství; skutečné křesťanství vydrží jakékoli tlaky, protože není stavěno z dobových teorií, ale z pravd a faktů. Tragédií je však především to, že evoluční teorie nemá žádný architektonický plán na stavbu jinou. Boří, ale nic nestaví. A nespokojí se jen strhnutím stavby významu a cíle lidského života, urputně z člověka strhává i jemu nejbližší šaty důstojnosti, ojedinělosti a svobodné vůle. Nechává ho obnaženějšího než opici uprostřed mrazivé tmy vesmíru a požaduje, aby pociťoval radostné intelektuální naplnění z vrcholného poznání o vlastní nesmyslnosti. V tomto smutném dramatu hrají významnou roli nejen vědci, kteří evoluci prosazují bez ohledu na vědecká fakta, ale i lidé, kteří ji přijímají bez sebemenší potřeby si zjistit, zda vůbec a kde a jak získalo evoluční kladivo oprávnění demolovat víru v inteligentního konstruktéra vesmíru.

Všechno se opírá o dvě magická slova: vědecká teorie. Teorie je vysvětlení, které musí odpovídat dostupným faktům a musí být ověřeno důkazem. Jinak se jedná jen o hypotézu neboli domněnku „co kdyby, kdyby...“. Evoluční teorie vylučuje inteligentní prvotní příčinu – konstruktéra s vizí a cílem. Evoluční teorie tvrdí, že vše, vodíkem počínaje a inteligentním člověkem (zatím) konče, je jen nahodilým důsledkem praexploze (velkého třesku). Většina lidí přijala tuto teorii jako účinné a vědecké kladivo, kterým se boří staré nevědecké mýty. Podívejme se na skutečnost:

Jakákoli teorie o původu světa musí zodpovědět tyto otázky:
1.Co bylo na počátku/ co bylo prvotní – nezapříčiněnou příčinou?
2.Odkud se vzal řád ve vesmíru/ mechanismy, gravitace, fyzikální a chemické zákony?
3.Jakto, že pro vznik života je ideálně nastavený celý vesmír i konkrétní planeta Země?
4.Jak vznikl život?
5.Jak vznikl genetický kód?
6.Jak vznikly složité systémy: krevní, dýchací, imunitní, rozmnožovací?
7.Pokud se živočišná říše vyvíjí, jakým mechanismem se jeden druh vyvíjí ve vyšší?
8. Jak vznikl instinkt u zvířat a vědomí u člověka?

Nyní srovnáme to, co vědci v současnosti skutečně VĚDÍ, jednak s tím, co vědec tvrdí ve jménu evoluce, a pak s tím, co tvrdí křesťan. Uvidíme, že naopak nevědecké mýty drtí staré a vědou nově potvrzené pravdy.

1. otázka: Co bylo na počátku/ co bylo prvotní příčinou? – Vědecký svět to neví. Existovalo mnoho hypotéz a nové se formují.1 Kvůli rozpínání vesmíru a kvůli platnosti druhého termodynamického zákona2 je vědeckým faktem, že vesmír měl počátek, neexistuje věčně. Musela existovat příčina jeho vzniku. Logika, z níž věda vychází, počítá s nějakou prvotní příčinou, která nebere energii či materiál odnikud odjinud, ale jen ze sebe. Tato nezapříčiněná a věčná příčina existovat musí.

Velký třesk je často mylně považován za prvotní příčinu. To, co třesk způsobilo, mu muselo předcházet, ať už to bylo cokoli. Velký třesk je/mohl být počátečním pohybem vesmíru, nikoli však příčinou jeho vzniku.

Vědecké poznání tedy říká, že:
vesmír má počátek
prvotní příčina existovat musí
vesmír ani velký třesk sám to není
věda prvotní příčinu dosud neobjasnila.

Evoluční vědec k tomu říká: ačkoli jsme prvotní příčinu zatím neobjasnili, doufáme, že se to podaří v budoucnosti. Ačkoli je Bůh jako prvotní příčina technicky nevyvratitelný, věříme, že je méně pravděpodobným vysvětlením než evolucionistická teorie sériového nebo paraleního multiverza (což je nekonečně mnoho současně existujících vesmírů nebo nekonečný řetězec vznikajících vesmírů).1

Na tuto poslední větu značná část vědecké obce namítá, že to je čistě metafyzický skok, spekulace, neboli něco, co leží zcela mimo kompetence vědce. Vlastní definice vědy vylučuje možnost získání vědecké odpovědi na existenci Boha. Proč? Protože věda může prokázat nebo vyvrátit jen to, co je pozorovatelné a zkoumatelné ve vesmíru; veškerý cíl (i metodologie) vědy spočívá v hledání výhradně přirozených vysvětlení v rámci přírody. Věda může popsat vše, co náleží do fyzického světa. Věda nemá žádné mechanismy, tedy žádnou možnost zabývat se světem nehmotným, neviditelným. A proto se k němu nemůže vyjadřovat. Významný evoluční biolog a historik vědy Stephen J. Gould říká: „Opakuji to za všechny své kolegy snad po milionté (od univerzitních potlachů po učená pojednání): věda otázku možného božího řízení přírody jednoduše nemůže (svými legitimními metodami) rozsoudit. Nemůžeme ji ani potvrdit, ani vyvrátit; jako vědci ji prostě okomentovat nedokážeme.“ Věda v otázce existence Boha mlčí. Evolucionistický vědec tedy může prohlašovat, že za vesmírem žádný Bůh není, ale nečiní to na základě vědy, ale na základě osobní víry či názoru, který spadá do oblasti filosofie a metafyziky.

Křesťan k tomu říká: Zákony vesmíru dokazují, že příčinou jeho vzniku musí být něco, co těmto zákonům nepodléhá. Veškerá hmota a energie podléhají termodynamickému zákonu. To, co tento vesmír stvořilo, tedy nemůže samo být hmotou a energií. Cokoli hmotného, bez ohledu na to, jak to vzdálíme lidské představivosti, podléhá fyzikálním zákonům. Tyto zákony nevyvratitelně svědčí o tom, že hmota nemůže existovat sama ze sebe, nezávisle na zdroji (či příčině), který nevykazuje charakteristiku hmoty, ale charakteristiku opačnou: existuje mimo čas, mimo prostor, mimo fyzikální zákony. Ač je multiverzum "technicky" nevyvratitelné, upoutává pozornoust pouze tím, že na něj byly přeneseny vlastnosti náležející Bohu – s tím rozdílem, že multiverzu chybí mysl, inteligence, vůle a záměr neboli smysl existence. Mnohem pravděpodobnějším a elegantnějším vysvětlením ničím nezapříčiněné prvotní příčiny je proto Bůh, protože není omezen časem, prostorem ani fyzikálními zákony, čerpá energii/moc ze sebe sama.

Závěr: V otázce prvotní příčiny věda zcela mlčí. Ateističtí vědci dosud přišli jen s mlhavými metafyzickými představami o nějakém hmotném supervesmíru, aniž by se namáhali s vysvětlením původu takového vesmíru. Protože s tímto vysvětlením nevyhnutelně souvisí ztráta smyslu celého vesmíru i lidského života, není důvod, proč v této otázce volit nesmyslnost před smyslem. Žádná z nabízených ateistických teorií nepopřela starý logický a filozofický předpoklad prvotní, ničím nezapříčiněné příčiny. Současná věda dokázala, že hmotný (multi)vesmír nemůže být nezapříčiněnou příčinou. Představa věčné hmoty a energie, jež existují samy ze sebe, bez příčiny, je novodobým mýtem, který nemá žádnou vědeckou ani filosofickou sílu zničit starou pravdu logického předpokladu, že hmotný vesmír musí mít nehmotnou příčinu své existence.

Poznámky:
1. Jedná se především o teorii strun či teorii multiverza. Tyto teorie však nelze považovat za vědecká vysvětlení, protože nemohou být potvrzeny ani vyvráceny. Jsou to prostě nevyvratitelné představy. Teorie, že vesmír vznikl ze sliny boha Thva je stejně verifikovatelná, a tedy stejně platná jako tyto teorie. Představa, že náš vesmír je paralelní součástí multiverza, v němž je v této chvíli nekonečný počet nám podobných vesmírů, si stále žádá vysvětlení prvotní příčiny – co zapříčinilo vznik tohoto multiverza? Ani představa sériového multiverza, tedy neustálého cyklu vznikajících a zanikajících vesmírů, neodpovídá na otázku po prvotní příčině tohoto cyklu vesmírů.

Teoretický fyzik J. Polkinghorne, oxfordský kolega S. Hawkinga k představě multiverza píše: „Podívejme se, čím tyto spekulace skutečně jsou. Nepředstavují fyziku, nýbrž v tom nejužším slova smyslu metafyziku. Neexistuje jediný čistě vědecký důvod, proč věřit v nějaký soubor světů. … Jiným možným vysvětlením, jež by se vyznačovalo stejnou intelektuální seriózností – a podle mého názoru i větší elegancí – by bylo, že tento jeden svět má svou nynější podobu proto, že je stvořením podle vůle Stvořitele, který chce, aby vypadal právě takto.“ (John Polkighorne, One World, str. 79-80).

Nikdo z evolucionistů se dnes nepokouší o vysvětlení vzniku (nebo příčiny vzniku) vesmíru či jeho alternativy, multiverza. Toho se evolucionisté prostě vzdali. Populárním a v současnosti jediným vysvětlením je to, které poskytuje S. Hawking: „Vesmír je zcela úplný a z vnějšku ho nic neovlivňuje. Ani nebyl stvořen, ani nebude zničen. Prostě JE.“ Oops, totéž, říkají křesťané o Bohu: je zcela úplný, nic ho neovlivňuje, nebyl ani stvořen, ani nebude zničen. Prostě JE. Rozdíl je v tom, že transendentní bytost - Bůh, Já jsem ten Jsoucí, JHWH – splňuje podmínky, které jsou zapotřebí k vysvětlení prvotní příčiny: on existuje mimo čas, prostor a fyzikální zákony. Evolucionistický (Hawkingův) model se stále nachází v časoprostoru a podléhá fyzikálním zákonům.

K teorii strun říká S. Hawking: „Také strunové teorie obsahují nekonečna, ale doufáme, že se je podaří odstranit... potýkají se však ještě s jedním velkým problémem: jsou bezesporné pouze v případě, že prostoročas má deset nebo šestadvacet rozměrů namísto obvyklých čtyř. Takové nadbytečné rozměry jsou samozřejmostí v science fiction.“ K tomu se lze jen otázat, že pokud je podmínka science fiction-desetirozměrného či šestadvacetirozměrného časoprostoru nezbytná pro teorii strun, čím je jednodušší než teorie Boha?

2. Vesmír se rozpíná, zpětných chodem v čase musíme tedy nezbytně dojít k bodu, kdy se vesmír začal rozpínat = počátek. Termodynamický zákon zjednodušeně říká, že veškerá energie ve vesmíru se spotřebovává, tedy klesá. Kdyby vesmír neměl počátek, byl by věčný, byl by už ve stavu „tepelné smrti“.


2. otázka: Odkud se vzal řád ve vesmíru/ mechanismy, gravitace, fyzikální a chemické zákony?
– Věda sama nedává odpověď. Věda pouze zjistila, že již v první sekundě velkého třesku se vesmír řídil všemi dnes známými zákony a měl už všechny přesně nastavené konstanty. Věda však nezná odpověď na otázku, kdy, jak a z jaké příčiny vznikly. Vědeckými metodami nebylo nikdy potvrzeno, že by někde vznikl řád z chaosu či mechanismus z nahodilých pohybů ani že by složitý do sebe zapadající systém mohl vzniknout bez inteligentního designéra.

Vědecké poznání tedy dokazuje, že
zákony existují
vše, s čím pracujeme a co poznáváme, se těmito zákony řídí
věda nedokáže vysvětlit původ zákonů.

Evolucionista k tomu říká: Odkud, jak a proč existují zákony skutečně nevíme, na tuto otázku zatím ani teoreticky neodpovídáme, ale věříme, že vznikly bez zásahu inteligence a vůle. R. Dawkins, například, k tomu dodává, že „zákony a konstanty“ se mohou při každém velkém třesku, tedy při vzniku nového vesmíru „pokaždé přenastavit na nové hodnoty“. Jinými slovy, při vzniku vesmíru přestávají platit nám známé zákony. Jeho oxfordský kolega S. Hawking naopak věří, že „kvantová teorie otevírá možnost, že žádná prostoročasová hranice vesmíru neexistuje. V této ideji se žádná singularita, ve které by zákony vědy přestávaly platit, neobjevuje1...“ Jinými slovy, při vzniku nového vesmíru nám známé zákony nepřestávají platit, existovaly vždy, samy ze sebe.

Křesťan k tomu říká: žádná evolucionistická teorie zatím nevysvětlila, jak, proč a kdy fyzikální zákony začaly platit. Kvůli dosud poznanému: zákon představuje řád, přesně dané podmínky či informace pro chování celého vesmíru; veškerá hmota se řídí zákony, proto je nemohla sama ustanovit; zákon musí být stanoven něčím vyšším než je zákon sám. Proto věříme, že Bůh, ne-hmotná a zákonům nepodléhající inteligence, je odpovídajícím vysvětlením existence všech zákonů, jimiž se řídí celý vesmír.

Závěr: Nikdo dosud nenabídl vědecké vysvětlení, jak by mohly fyzikální a chemické zákony a konstanty vesmíru buď existovat samy ze sebe, věčně, nebo jak by mohly nahodile vzniknout z chaosu. Není jediný důvod, proč dát v rámci logiky přednost nic nevysvětlujícím teoriím před teorií o inteligentním zákonodárci, který vše nastavil s cílem a záměrem. Představa, že by zákony mohly vzniknout z nicoty, z chaosu či nahodile, je nevědecký mýtus, který odporuje vědeckým poznatkům i starým pravdám, že řád pochází z řádu, mechanismus, složitost a systém z inteligence, která předem zná celek i cíl.

Poznámky:
1. K Hawkingově modelu vesmíru bez hranic a bez singularit: „Tento model platí pouze tehdy, když se do rovnice místo reálných čísel dosadí imaginární čísla. To je v pořádku, vědci to běžně dělají. Problém je ale v tom, že když se použijí imaginární čísla, jde pouze o výpočetní prostředek, který má rovnice upravit tak, aby dávaly výsledek, o něž mají matematikové zájem. Ale když chcete dojít k reálným, fyzikálním výsledkům, musíte imaginární čísla převést na reálná. Hawking je ale převést odmítá. Nechává své rovnice a úvahy ve světě imaginárních čísel.“ (W. L. Craig, citováno v Kauza Stvořitel od L. Strobela, str. 111-112.)

Sám Hawking ke svému modelu bez singularit říká: „Chtěl bych zdůraznit, že idea konečného časoprostoru bez hranice je pouze návrhem; nelze ji vyvodit z nějakého jiného principu. Tak jako ostatní vědecké teorie, ji můžeme začít rozvíjet z estetických či metafyzických důvodů, ale skutečným testem bude teprve porovnání jejích předpovědí s pozorováním. V případě kvantové gravitace je to však ze dvou důvodů nelehká úloha. Za prvé,... si dosud nejsme jisti, jak přesně skloubit obecnou relativitu a kvantovou mechaniku... Za druhé by každý model, který by měl popsat celý vesmír do všech podrobností, byl matematicky nezvládnutelně složitý a těžko bychom z něj odvodili nějaké předpovědi.“ (S. W. Hawking, Stručná historie času, str. 151).

Dva mí přátelé, inteligentní a skvělí lidé nacházející se někde mezi ateismem a agnosticismem, k Hawkingově myšlence poznamenali: „Copak Hawking svou teorií už nedokázal, že vesmír je možný bez Boha?“ Prostě si zapamatovali jen to, co zapadlo do jejich představ. Hawkingova vlastní zdůrazněná slova pro ně byla zcela nepodstatná.

Pokud hledáte jen teorie, které vás osvobodí od zodpovědnosti vůči Stvořiteli, najdete jich spousty a můžete je vyměňovat každou sezónu. Pokud hledáte pravdu, která vás vysvobodí od nesmyslnosti ateisticky nahlíženého života, najdete jen jednu sjednocující pravdu v Ježíši Kristu. On řekl: "Já jsem pravda." A také: "Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými."
Nezařaďte se mezi ty, kteří uvěřili nabídce dobových ateistů, kteří volají: "Poznáte teorii, a teorie vás učiní svobodnými." Zítra jejich teorie nemusí platit.


3. otázka: Jakto, že pro vznik života je ideálně nastavený celý vesmír a planeta Země?
Současné vědecké poznání v tzv. „antropickém principu“ říká: veškeré spolu nesouvisející fyzikální konstanty mají přesně a pouze takové hodnoty, které umožňují vesmír, v němž existuje život, a tedy člověk. Každá z těchto veličin je tak jemně vyladěna, že kdyby její hodnota byla jen nepatrně odlišná, vesmír by byl úplně jiný a životu nepřátelský. Vědci určují asi 30 těchto konstant. O jakou přesnost se jedná? Např. hodnota silné jaderné síly je vyjádřena jako 0,007. Kdyby tato hodnota byla 0,006, nebo 0,008, život ve vesmíru by nebyl možný. Musí to být přesných 0,007. Gravitace - kdyby se zvýšila jen o jednu desetitisíci miliard miliard miliardtinu, samotná gravitace by se zvýšila miliardkrát. Rychlost rozpínání vesmíru – nepatrná odlišnost by zabránila existenci vesmíru, protože by zkolaboval.Energetická hustota prázdného prostoru - přesnost jejího nastavení se odhaduje v poměru jedna ku sto milionům miliard miliard miliard milard miliard. Jakýkoli odklon by znemožnil ve vesmíru život. Elektromagnetická interakce nebo rozdíl v hmotnosti neutronů a protonů. Hmotnost neutronu větší o jednu sedmidesetinu by uhasila jadernou fůzi ve hvězdách – a život by neměl žádný zdroj energie. To je jen několik příkladů ze samotného vesmíru. K tomu musíme připočíst všechny ideálně nastavené podmínky planety Země:
správný druh galaxie,
správné umístění v naší galaxii,
správná hmotnost, velikost a druh hvězdy naší soustavy (Slunce),
správná vzdálenost od Slunce,
správná velikost a vzdálenost dalších planet naší soustavy,
správná velikost a hmotnost Měsíce,
správná vzdálenost Měsíce od Země,
správný sklon zemské osy,
správná rychlost zemské rotace,
správná rychlost zemské oběžné dráhy,
správná hmotnost Země,
správná magnetosférická ochrana Země,
správná atmosféra... Všechny tyto veličiny jsou opět přesně a ideálně vyladěny tak, aby umožňovaly život, jen nepatrné odchylky by život znemožnily.

Ateista k tomu říká: antropický princip chápeme tak, že to prostě nemohlo být jinak. Člověk je zde, a proto musely všechny fyzikální konstanty umožnit život. Všechny fyzikální konstanty umožnily život, a proto je člověk zde. Není v tom žádná záhada, žádný plán ani inteligence. Ano, tisíckrát to mohlo být jinak, a tedy v neprospěch života, ale my jsme prostě měli štěstí1. Zda se fyzikální konstanty ve vesmíru a podmínky naší planety nastavily pouhou náhodou, nebo závisejí na něčem, co ještě neznáme a co určilo jejich hodnoty, na to zatím nemáme odpověď.

Křesťan k tomu říká: antropický princip a desítky konstant a detailně přesných hodnot nelze odbýt vysvětlením „slepé náhody“. Způsob, jakým ateisté používají antropický princip, nic nevysvětluje. Ateisté neodpovídají na otázku proč jsou zde konstanty vhodné pro život. Pouze konstatují, že tu jsou, a my jako jejich důsledek je můžeme pozorovat. Pravděpodobnost náhodného vzniku všech podmínek, které jsou na sobě nezávislé, které nepodmiňují jedna druhou, ale společně podmiňují existenci života, je racionálně nulová. Je třeba si to reálně představit: 50 profesionálních střelců míří na srdce muže ze vzdálenosti deseti kroků, vystřelí – a ani jeden z nich netrefí. Ateistická odpověď: náhoda.1 Křesťanská odpověď: vůle střelců minout. Jedna neuvěřitelná náhoda by však zodpovídala jen za jednu konstantu. Střelci musejí opět zamířit, opět minout a tak se to musí opakovat nesčetněkrát (a to nebereme v úvahu samotný vznik života). Jako křesťané za nespočetným množstvím přesně nastavených hodnot vesmíru a Země vidíme vůli a inteligenci, nikoli náhodu. Tou vůlí a inteligencí je Bůh.

Závěr: Dokonalé nastavení vesmíru je ve vědeckých kruzích považováno za současný největší problém ateistického vysvětlení světa. Ateistické „vysvětlení“ (které se ve skutečnost vysvětlení vyhýbá) je učebnicovou ukázkou slepé víry, které zní asi takto: „aniž pro to máme jakýkoli matematický (pravděpodobnostní) či empirický (vědecky pozorovaný) důkaz, věříme, že ve vesmíru došlo opakovaně a nezávisle na sobě ke zcela náhodnému vyladění velkého množství jednotlivých podmínek, které jako celek nakonec umožňují život“. Je příliš naivní vysvětlovat „samovznik“ každé z těchto jednotlivých podmínek opakovanou a ničím neřízenou náhodou. Fakta týkající se přesně nastavených podmínek ve vesmíru svědčí o tom, že celá základní struktura vesmíru je vyvážena doslova „na milimetry“ tak, aby život mohl existovat. Soulad všech fyzikálních podmínek vesmíru je nastaven mimořádně přesně v náš prospěch a mnoha vědci je považován „za zdaleka nejpřesvědčivější současný argument pro existenci Boha“.1

Poznámky:
1. Příklad vysvětlení antropického principu pouhou náhodou či štěstím, které uvádí ve své knize Boží blud R. Dawkins s odkazem na filosofa J. Leslie, str. 17O, nakl. Academia.
2. Robin Collins, Reason for the Hope Within, str. 48, nakl. Grand Rapids, Michigan, USA.


4. otázka: Jak vznikl život?
Věda dnes došla tak daleko, že původ života označuje za jedno ze sedmi tajemství vesmíru1. Mikrobiologie a chemie pokročila tak daleko, že i ten „nejprimitivnější“ živý organismus je natolik složitý, že se vymyká jakémukoli naturalistickému vysvětlení. Vědecké poznání navíc činí naturalistické vysvětlení vzniku života stále více a více nemožným. Je vypsaná celosvětová odměna za jakoukoli – vědecky přijatelnou – hypotézu o evolucionistickém (samo)vzniku života. Žádná hypotéza však neexistuje.

Původní mýty o jednoduchém samovzniku života byly vyvráceny rostoucí technologií a poznáním. Dnes jsou považovány za nevědecké a naivní.

Vědecké poznání tedy říká:
život existuje
je to ojedinělý fenomén na planetě Zemi
zbytek prostředí ve vesmíru je životu nepřátelský

Ateista k tomu říká: pravděpodobnost, že na nějaké planetě vznikne život, je jedna ku miliardě. Existenci života vysvětlujeme jako „původní šťastnou náhodu... Je možné, že vznik života není jedinou možnou mezerou v evolučním příběhu... ještě významnějším, obtížnějším a statisticky nepravděpodobnějším krokem než vznik života byl vznik eukaryotické buňky (tj. našeho typu buňky, s jádrem a mnoha dalšími komplikovanými součástmi). Další velkou mezerou, jejíž přemostění se pohybuje v tomtéž řádu nepravděpodobnosti, mohl být vznik vědomí... Antropický princip praví, že jelikož jsme živí, eukaryotičtí a jsme si vědomi sebe samých, naše planeta musí být jednou z oněch vzácných planet, na kterých byly [náhodně] překlenuty všechny tři mezery.“2

Křesťan k tomu říká: jediná alternativa ke stvoření – evoluční přírodní výběr – ve světle současné vědy naprosto selhala. Teorie inteligentního designu je logickým vysvětlením mnohem bližším realitě mikrosvěta. K závěru o inteligentním tvůrci složitých biologických systémů nedocházíme jen proto, že všechny naturalistické pokusy vysvětlit přítomnost informace v těchto systémech selhaly, ale především proto, že inteligence je nejlogičtějším a nejméně vyvratitelným vysvětlením původu informace. Evoluce zatvrzele opakuje, že informace o reprodukci života vznikla náhodou, zatvrzele se však vyhýbá vysvětlení, jak vznikla – jak mohly mrtvé chemické prvky vytvořit složitý živý systém, který má informaci o tom, jak se reprodukovat. Zákon biogeneze navíc tvrdí: život pochází výhradně z předchozího života. Věříme, že tento zákon nebyl nikdy porušen. Inteligentní a živý Bůh je rozumným vysvětlením života obsahujícího informaci ke svému zachování.

Závěr: Teorie přírodního výběru předpokládá zachovávání pouze těch prvků, které se prokazují jako evolučně výhodné. Evolucionisté ale zároveň předpokládají, že evoluce jednotlivých prvků buňky trvala miliony let, po celou tu doby byly tyto prvky zcela nefunkční (protože svůj účel plní pouze jako součást systému) ale – po celou tu dobu přírodní výběr všechny tyto nefunkční a neúčelné prvky zachovával! To je evolucionistický protimluv. Evolucionista navíc musí věřit, že zákon biogeneze byl jednou v minulosti porušen. To je slepá víra a novodobý mýtus v „evolucionistický zázrak“.

Poznámky:
1. odkaz dohledám.
2. Richard Dawkins, Boží blud, str. 164-165, nakl. Academia. Používám záměrně citace z této knihy, protože je pokusem o nejintelektuálnější a nejsilnější argumenty proti existenci Boha. Výše uvedený citát je tedy „nejsilnějším“ dostupným argumentem ve prospěch samovzniku života.


5. otázka: Jak vznikl genetický kód?
Vědecké poznání: genetická informace je zapsaná v molekule DNA (s výjimkou některých nebuněčných organismů). Každá funkční část DNA se nazývá gen. Každý gen se přepíše do odpovídající kratší molekuly mRNA. mRNA slouží jako přenašeč informace od DNA k ribozómům - buněčným strukturám, na kterých probíhá „překlad“, pak se tvoří struktura bílkovin podle záznamu v mRNA.
Molekula DNA slouží ke skladování informací, funguje jako kód a nejlépe ji lze vysvětlit pomocí pojmů z moderní teorie komunikace.1 Stavební prvky DNA lze podobně jako slova ve větě řadit a přemisťovat do sekvencí, které vyjadřují složitou zprávu. Vědci hovoří o systému znaků či symbolů, o korekturních funkcích, o interpunkčních znaménkách, o opravách chyb (při dělení buňky část DNA zpětně prohlíží své dílo a vyhledává chyby, které následně opravuje; ačkoli samotné dělení buňky je otázkou minut, oprava chyb může trvat až dvacet hodin). DNA obsahuje přesné instrukce nezbytné ke svému trvání, obsahuje dva druhy jazyků a dokáže překládat z jednoho jazyka do druhého. Hledání “genetického kódu” znamená hledání pravidel překladu mezi oběma chemickými jazyky. DNA svou schopností úsporně skladovat informace předstihuje jakýkoli jiný známý systém. Je tak výkonná, že veškeré informace potřebné ke specifikaci, například člověka, váží méně než několik tisíc miliontin gramu a zabírají menší prostor než tečka na konci této věty. Současně se však množství informací obsažených v jediné lidské buňce rovná mnohonásobku celých třiceti svazků Encyklopedie Britannicy.

Evolucionista k tomu říká: naturalistické evolucionistické vysvětlení vzniku složitého genetického kódu zatím nemáme, ale doufáme, že na něj v budoucnosti přijdeme. Dosadit za jeho tvůrce inteligenci je pro nás však nepřijatelné.

Křesťan k tomu říká: fyzikální konstanty vesmíru a DNA jsou nesmírně slinými argumenty ve prospěch Boha. Představa, že by se obě části DNA, „mluvčí“ i „překladatel“, mohly vyvíjet řadou slepých náhod, nezávisle na sobě, a pak si náhle „rozumět“ v nejsložitějším kódovacím systému, jaký známe, je nevědecká a pro člověka hledajícího racionální vysvětlení nepřijatelná. Náhoda nemůže být vysvětlením vzniku slovníku, kde obě strany současně rozumějí, co kdo říká, a kde zároveň na správném porozumění a překladu závisí jejich život. A DNA je zodpovědná za bezchybnou reprodukci života. Evoluční vyýklad tak vede do slepé uličky: aby totiž mohl existovat reprodukující se organismus (aby mohl živý organismus přežít), je zapotřebí informace z DNA (nebo RNA). DNA by tak musela existovat před vznikem prvního živého organismu. Ale - DNA může existovat a nachází se pouze v živém organismu. DNA tedy nemohla existovat dříve než živý organismus.2 Inteligentní projektant je jediným odpovídajícím vysvětlením tak složitého kódu a systému, v němž jedna složka nemůže fungovat bez druhé, a v němž pouze všechny složky společně nesou informaci, jak zachovat život.

Závěr: DNA se musela objevit náhle se všemi stavebními prvky, jinak by život okamžitě zahynul – neměl by informaci k zachování. Gen musel ihned „vědět“, jak se přepsat do RNA. RNA musela ihned „vědět“, jak přenést informace k ribozómům. Ribozómy musely „vědět“, jak informaci přeložit podle záznamu v RNA. Pokud by kterýkoli z těchto faktorů při procesu chyběl (nebo by nebyl vyvinut a fungoval by nedostatečně) celý proces by vedl k zániku celého organismu. Evoluční mýtus zde opět zcela selhává a povolává na scénu „evoluční zázrak“ - náhlé, neevoluční zjevení genu s informací, společně s nahodilým objevením se RNA jako přenašečem informace, do jejichž společenství nečekaně, ale v témže okamžiku vstupuje ribozóm jako překladatel zprávy od RNA!! Pak už by ani nepřekvapilo, kdyby si spolu dali čaj a poklábosili o dalších evolučních plánech.

Poznámky:
1. R. Dawkins: „...strojový kód genů se až neskutečně podobá počítačovému strojovému kódu", River out of Eden, nakl Basic Books.
2. Velmi srozumitelné vysvětlení podává filosof a vědec S. C. Meyer v knize Kauza Stvořitel od L. Strobela na str. 223-224.


6. otázka: Jak vznikly složité systémy – dýchací, imunitní, oběhový, rozmnožovací? Věda má detailně zmapované komplexní systémy, na nichž závisí život. Podstatou těchto systémů je, že všechny jejich části jsou pro fungování systému klíčové, nemohou chybět. Pokud jediný faktor systému funguje nedostatečně, vede to k vážnému onemocnění či ke smrti. Systémy lze přirovnat třeba k letecké dopravě. Musíte mít cestující, které potřebujete někam dopravit, vhodné letadlo, zkušeného pilota i posádku, musíte znát přesnou trasu a cílové stanoviště, na němž vás čekají a kde převezmou pasažéry, musíte mít řídící věž s dokonale vyškolenými pracovníky, kteří koordinují všechna ostatní letadla, aby se nesrazila. Řídící věž bez letadel je nesmysl, letadla bez řídíci věže jsou katastrofou. Startovací dráha bez přistávací dráhy neumožní smysluplný let. Cestující bez letového řádu se nikdy nedostanou do své cílové stanice, letadla bez cestujících jsou jen plýtváním energie... všechny faktory musí být přítomny a musí vědět, jak spolupracovat. To je systém jako výsledek lidské inteligence. Systémy v živých organismech jsou často mnohem, mnohem složitější. Musí fungovat od správné startovací dráhy a vhodného počasí až do posledního šroubku v motoru letadla či do nejmenšího knoflíku v panelu řídící věže. Jinak dochází ke katastrofě.1

Evolucionista k tomu říká: tyto systémy se vyvíjely po miliony let pomocí přírodního výběru – tedy postupnými nepatrnými změnami. Vše je výsledkem přírodního výběru, který je „kumulativní jednosměrnou ulicí zdokonalování“. Lze to vysvětlit asi takto. „Představme si kombinační zámek v bankovním trezoru“. Náhodné a náhlé uhodnutí správné kombinace je nepravděpodobnou, spíše absurdní představou. „Představte si ale špatně navržený kombinační zámek, který postupně přidává náznaky – podobně jako voláme „přihořívá“, když někdo něco hledá. Řekněme, že když se každý číselník přiblíží svému správnému nastavení, dveře sejfu se o kousíček pootevřou a vysype se trocha peněz. Zloděj by trefil jackpot za pár chvil.“2 Inteligentní účelné uspořádání jako vysvětlení rozhodně nepřijímáme, taková představa je iluzivní.

Křesťan k tomu říká: většina lidí neuvěřitelně podceňuje složitost těchto systémů proto, že o nich nic netuší. Předpokládají, že se mohly samy nějak složit dohromady. Ale jak dokazuje sám největší odpůrce inteligentního designu, R. Dawkins, k jejich vzniku (k otevření sejfu) bylo zapotřebí inteligentního, nikoli přírodního výběru. I když si totiž představíme darwinovský postupný vývoj, muselo tam být přítomno ještě ono „cosi“, co říkalo „přihořívá“ - a toto cosi už předem muselo vědět, jaká je správná kombinace bezpečnostního zámku! Je až fascinující, jak evolucionisté vlastními vysvětleními evolučního procesu popírají evoluční proces: předpokládají, že přírodní výběr, který neřídí „shora“ žádná intelignece, ale pouze zevnitř samotné molekuly a chemické prvky, může být „jednosměrnou ulicí zdokonalování“. Pokud však žádný z přítomných faktorů nezná výslednou správnou kombinaci všech čísel – a přírodní výběr nemůže znát výsledný „správný živočišný druh“ - jak může „přidávat náznaky či volat přihořívá“? Pokud nic v organismu neví, kde je uložený poklad, jak může hledajícímu říkat, kterým směrem se vydat? Pokud nic v organismu neví, kde je dokonalost, jak může vše řídit jen jedním směrem "k dokonalosti"? Všechny směry jsou pro další krok možné. To zaprvé. A zadruhé, kdo je tím „hledajícím“ a proč hledá? DNA každého organismu je informací, která přikazuje, jak se má organismus identicky okopírovat – a je v ní přítomno mnoho ochranných mechanismů, aby nedošlo ke změně. Co tedy v genetickém kódu hledá a proč hledá „novou a lepší“ kombinaci čísel? Inteligentní projektant a účelné uspořádání jsou v tomto případě jediným vhodným vysvětlením. Jen předem daná znalost výsledného celku mohla umístit všechny faktory na správná místa, do vzájemných koordinovaných vztahů, které společně slouží jednomu společnému účelu.

Závěr: Hnutí inteligentního designu staví na základní premise lidského uvažování: rozpoznat formace náhodně vytvořené přírodou od formací uměle vytvořených inteligencí. Evolucionisté nedokazují, že účelné uspořádání ve složitých systémech není možno vidět. Pouze zakazují ho tam vidět. Požadavek evolucionistů nevidět ve vesmíru, v DNA a ve složitých systémech účelné uspořádání, je následně požadavkem na to, abychom se při vědeckém bádání vzdali schopnosti rozpoznat laboratorní nádobu od plísně, při archeologickém bádání hroty šípu a keramické střepy od přírodního kamene a v soudnictví otisky prstů na vražedné zbrani od náhodného přírodního úkazu. Projekt – účelné uspořádání však nese konkrétní charakteristické prvky, a práva na jejich identifikaci bychom se neměli vzdávat. Imunitní, oběhový, dýchací, rozmnožovací systém nebo systém srážení krve mají zřetelnou charakteristiku předem daného účelného uspořádání.

Poznámky:
1. viz Dr. Michael Behe, Darwinova černá skříňka, str. 87, 88 (nebo celá 4. kapitola), nakl. Návrat .
2. R. Dawkins, Boží blud, nakl. Academia, str. 144.


7. otázka: pokud se živočišná říše vyvíjí, jakým mechanismem přechází jeden druh ve vyšší druh?Věda nedává odpověď. Vědecky je velmi dobře zmapovaná mikroevoluce: schopnost druhu přizpůsobit se změnám prostředí. Živočichové tedy mění velikost končetin, drápů, zobáků apod. nebo zbarvení, schopnost maskování, způsob lovení či sbírání potravy. Všechny pozorované změny se vždy – bez výjimky – odehrávají v rámci jediného druhu. Přírodní výběr zachovává geneticky nejzpůsobilejší populaci daného druhu. Vždy, bez výjimky, však všechny pozorované změny narazily na genetické hranice. Žádný druh při jakýchkoli změnách prostředí nepřekročil svou předem danou genetickou výbavu. Každý druh zůstal původním druhem. Změny, k nímž došlo, se následně mohly zase vrátit do původního stavu, pokud se opět změnilo prostředí. Za nejvýraznější příklad slouží octomilka, u níž lze pozorovat vliv (drasticky změněného, laboratorně vyvolaného prostředí) na tisících generací. Po opakovaných (téměř nekonečných) pokusech vědci skončili u téže octomilky. Dosáhli pouze defektů, které mušce snížily schopnost přežití. Jakákoli makroevoluční (mezidruhová) změna nebyla pozorována v přírodě, v laboratoři ani nalezena ve fosilních záznamech.1

Ateista k tomu říká: jeden druh se může vyvinout v jiný postupnými mikrozměnami genetického kódu, tzv. variacemi či mutacemi. Předpokládáme, že tyto mutace jsou tak nepatrné a kumulují se tak povlovně, že je nelze pozorovat ani na té nejmikroskopičtější bázi. Mutace vedoucí ke zdokonalení organismu zatím ovšem nebyly nikde pozorovány. Jak říká nejznámější obhájce evoluce R. Dawkins: „Vpodstatě všechny mutace zkoumané v genetických laboratořích... jsou pro živočichy, kteří jsou jejich nositeli, škodlivé.“ Nicméně stále věříme, že dochází k tak nepatrným mutacím, které sice laboratorně nelze pozorovat, které se nám nyní jeví pouze jako škodlivé, ale které postupným hromaděním dokáží vytvořit nové organismy a orgány (jako křídlo či oko). Existují také názory, že by mohlo docházet k tzv. skokovým mutacím – tedy zcela náhlým makrozměnám. Zatím však neexistují žádné vědecké důkazy.

Křesťan k tomu říká: vypadá to, že nejvýraznějším a převládajícím rysem evoluční vědy je, že spekulativní návrhy bez vědeckého důkazu představují všechno, co je nutné k přesvědčení vědců i veřejnosti. Po experimentálním, fosilním či jiném potvrzení se nikdo neptá a nepřípustná je už sama otázka. Hypotézu makroevoluce odmítáme proto, že i po 150 letech zůstává bez jakéhokoli (laboratorního či fosilního) důkazu. Tato hypotéza je však v přímém rozporu s možnostmi genetické výbavy každého druhu. Genetický program slouží k zachování identického druhu. Mutace – údajný klíč k makroevoluci je organismu škodlivá. Pozitivní mutace vedoucí k jakémukoli náznaku změny druhu nebyly nikdy pozorovány. Evoluční teorie, která nedokáže vysvětlit vznik vesmíru, řád ve vesmíru, vznik života, DNA a možnosti „nad“genetických změn v DNA nepůsobí jako rozumový důvod k odmítnutí Stvořitele.

Závěr: mikroevoluce je vědecky prokázanou skutečností, je to prosté přízpůsobení druhu změnám prostředí podle genetických možností; makroevoluce – překročení nebo vykročení za hranice genetické výbavy jednoho druhu – zůstávají ve sféře spekulací. Většina lidí v tom nevidí rozdíl, předpokládají, že je to tatáž změna, jen ve velkém. K pochopení snad pomůže tato představa: máme složité plány na stavbu domu. Tiskárna nákres okopíruje (to je práce DNA). Pak vezmeme kopii a okopírujeme ji. Pak okopírujeme druhou kopii. Kopie kopií postupně okopírujeme bilionkrát. Na úplně poslední kopii budeme mít přesné plány na stavbu letadla: protože mezitím došlo k mikromutacím inkoustu, papírů, vedení čar a jednotlivých součástek tiskárny. To je ilustrace – zcela naivní – představy, že mikroevoluce může sloužit jako podklad pro makroevoluci. Mutace jako způsob přechodu jednoho druhu v jiný, a to navíc postupnou jednosměrně se zdokonalující řadou od bakterie k myslícímu člověku, je ničím neprokázaný mýtus. Starověká představa o ploché zemi stojí vedle tohoto mýtu jako důkazně lépe obhájitelná teorie.

Poznámky:
1. Komentáře prestižních vědců k makroevoluci: "A jako fakt zůstává, že až do dnešního dne neexistuje ani známka nepochybného vědeckého důkazu, který by podpořil tézi, že někdy došlo k makroevolučním změnám." - Wolfgang Smith, doktor matematických věd, Theilardism and the New Religion, nakl. Books and Publishers, Inc., 1988, str. 5.

"Mutace nevytvářejí významný nový a skutečný materiál (DNA). Mutacemi druhů nevytváříme nové druhy." - Stephen Jay Gould, profesor geologie a paleontologie, Harvardova univerzita, 1980.

"Bez ohledu na jakékoli možné množství, mutace nepředstavují žádný druh vývoje." - Pierre-Paul Grosse, bývalý prezident Francouzské akademie věd, Evolution of Living Organisms, New York, 1977, str. 88.

"Mechanismem přírodního výběru nikdo nikdy nevytvořil nový druh. Nikdo se k tomu nikdy ani nepřiblížil." - Dr. Colin Patterson, senior paleontol, Britské Museum dějin přírody, Londýn, 1982.


8. otázka: odkud se vzal instinkt u zvířat a vědomí u člověka?
Instinkt je definován jako vrozený vzorech chování, který není výsledkem učení ani zkušenosti. Příklady: schopnost pavouka tkát symetrickou síť jako nástroj k chytání potravy, schopnost včely „tancem“ sdělit místo, druh a množství potravy, schopnost krejčíříka, ptáčka, který si pomocí „jehly a niti“ sešívá hnízdo. Příkladů jsou tisíce. Všechny se zatím vymykají vědeckému vysvětlení. Největší pozornost budí schopnost migrace. Migrují velryby, sobi, želvy, krabi, lososi a především ptáci, jejichž tisícikilometrové lety fascinují vědce. Rybák dlouhoocasý např. uletí více než 32 000 kilometrů ročně. Cesta tam a zpátky mu trvá osm měsíců. Motýl monarcha stěhovavý uletí až 3 000 km. Na zpáteční cestě naklade vajíčka. Vylíhnutí jedinci pak na léto letí na sever do Kanady a na podzim táhnou k jihu – jsou to ti mladí motýli, „kteří nikdy předtím neviděli své zimoviště. Jak je nacházejí, je stále ještě jednou z těžko pochopitlených záhad přírody.“1 Doktor věd D. England k instinktu píše: „Zvířecí instinkt je obzvláště fascinující. Například američtí a evropští sladkovodní úhoři na základě jednoho signálu opustí na obou kontinentech svá sladkovodní bydliště a putují do nejslanějších vod oceánů – do Sargasového moře. Tam nakladou jikry a pak pojdou. Jejich potomci, malé larvy velikosti několika centimetrů, se pak bez navigace svých rodičů, pustí na zdánlivě nemožnou pouť – na cestu zpátky domů, do potoků Ameriky a Evropy. Americkým úhořům to trvá patnáct měsíců, evropským úhořům tři roky. Larvy úhořů podnikají tuto cestu bez jakékoli pomoci svých rodičů, kteří zahynuli v Sargasovém moři. Chování těchto úhořů skutečně komplikuje situaci evolucionistických biologů.“2 Profesor biologie z Harvardu, nositel Nobelovy ceny k tomu poznamenal: „ ... chování úhořů poukazuje neomylně na myšlenku všudypřítomné mysli, pronikající hmotou a neoddělitelné od hmotného vesmíru.“3

Evolucionista: instinkt zvířat skutečně náleží k tajům přírody, nicméně věříme, že se jeho původ a mechanismy jednou podaří vědecky objasnit. Zatím předpokládáme, že instinkt je prostě produktem přírodního výběru.

Křesťan: instinkt je obrazem vysoce inteligentních a komplexních schopností, které používají geometrii, solární navigaci apod. Vyšší mysl, která instinkt do zvířat vložila, je vysvětlením lépe odpovídajícím skutečnosti, než slepý přírodní výběr.

Vědomí je v současné době pro vědu tak velkým tajemstvím, že neexistuje žádná jednoznačná definice. Lze však říci, že lidské vědomí je uvědomování si sebe sama, které zahrnuje vnímání, cítění, vyjadřování, paměť, perspektivu budoucnosti, pozornost, svobodné rozhodování – vůli apod. Vědecká odpověď na původ vědomí neexistuje.

Evolucionista: vědomí nebo mysl existuje jen díky funkcím mozku, kterých je hmota schopna, když dosáhne jistého stupně organizace; je to čistě fyzický jev. Vědomí však neznamená, že člověk má svobodnou vůli, na jejímž základě může činit svobodná (mravní) rozhodnutí. Veškeré lidské jednání je důsledkem biochemických reakcí na předchozí a současné události života (= determinismus).

Křesťan: darwinismus v otázce vědomí neposkytuje odpověď adekvátní složitosti a ojedinělosti jevu, jakým vědomí je. Slovy vědce D. Englanda: „Žádný fyzikální ani biologický zákon nám neposkytuje sebemenší základ pro závěr, že jakékoli uskupení chemických prvků v lidském těle by mohlo vytvořit hmotu schopnou myslet, vnímat sebe sama, studovat sebe sama a činit volní rozhodnutí.“1 Wilder Penfield, neurochirurg říká, že vysvětlení, že „třeba i ten nejvyšší mozkový mechanismus nebo jakkoli komplikovaná množina reflexů dokáže dělat to, co dokáže mysl – tedy plnit všechny funkce mysli, je zcela absurdní.“4 J C. Eccles, neurofyziolog, nositel Nobelovy ceny konstatuje: „Jsem nucen věřit, že moje jediněčná mysl uvědomující si sebe sama, mé jedinenčné já nebo duše má původ, který bychom mohli nazvat nadpřirozeným.“5

Závěr: stejně jako u původu vesmíru, tak i u původu instinktu a vědomí lze dojít jen k jedinému závěru – k příčině transcendentní. Tak jako u vesmíru nemohla hmota zapříčinit sama sebe, tak u lidského vědomí nemůže být hmota zodpovědná za schopnost vlastní sebereflexe. Ještě závažnějším důsledkem materialistického vysvětlení vědomí je ovšem determinismus, který tvrdí, že člověk nemá svobodnou vůli ani vlastní já, protože hmota je vše, co existuje. Protože je-li hmota vše, co jsme, pak vše v nás podléhá zákonům hmoty a nic v nás nemůže jednat mimo tyto zákony – svobodně. Pak je ovšem každé – bez výjimky – každé naše „rozhodnutí“ jen výsledkem chemických reakcí na vnější podněty. Pokud je tomu tak, pak se nikdo – ani evolucionista ani křesťan – svobodně nerozhodl pro své filosofické přesvědčení (víru), ale zastává ji jen jako nevyhnutelný důsledek řetězce chemických reakcí svého těla na okolní svět. Pak pochopitelně nemá jakýkoli smysl se dohadovat, která z filosofií je pravdivá. Obě jsou filosofií, kterou ta či ona „hromada molekul“ zvaná člověk musela nevyhnutelně přijmout. Nelze být materialistou a současně věřit na svobodnou vůli. Kdo však popírá svobodnou vůli, nemůže ostatní přesvědčovat o nesprávnosti jejich „svobodných“ rozhodnutí.

Je pravda, že v otázce instinktu a vědomí neexistují žádné evoluční mýty, protože v těchto otázkách evolucionisté prostě mlčí. O žádná vysvětlení se ani nepokoušejí. Pouze neustále připomínají, že evoluční bohové jim to jednoho dne objasní.

"Já sám jsem přesvědčen, že teorie evoluce, a především míra, v jaké je uplatňována, se v budoucnosti stane jedním z nejlepších vtipů dějepisných knih. Následující generace nebudou vycházet z údivu, jak taková nekvalitní a pochybná hypotéza mohla být přijímána s tak neuvěřitelnou důvěřivostí, jak to nyní vidíme." - Malcolm Muggeridge, prestižní novinář a filozof, Pascal Lectures, University of Waterloo.

Poznámky:
1. B.J.D. Meeuse, The Story of Pollination, nakl. NY Ronald Press, 1961.
2. Don England, Bože, opravdu tam jsi? Vydalo EEM, Vídeň, 2004, str.33.
3. G. Wald, Cosmology of Life and Mind, uvedeno v Los Al. Science, str. 16.
4. W. Penfield, The Mystery of the Mind, str. 79, nakl. Princeton Un. Press
5. K. R. Popper a J. C. Eccles, The Self and its brain, str. 558, nakl. NY Springer-Verlag.

Read more...

Křesťanství a mýty

Bůh – příběh člověka

Když mám jako člověk vyprávět příběh o Bohu, tak se na mne hrne spíše ticho, stud a mlčení než záplava slov. Ten příběh je tak veliký a začíná ve věčnosti, a přesto prochází přímo přes mé srdce. Protože se odehrál kvůli mně. Ne pouze kvůli mně. Ale právě tak osobně a blízce kvůli mně, jako i kvůli vám a kvůli každému nepatrnému srdci na této planetě. A jen tehdy, necháme-li ho svým srdcem projít, bude nás moci vytáhnout zpět, tam nahoru, do věčnosti, kde to všechno začalo...

Možná to začalo jen lehkým zacinknutím. Žádné hřmění, žádná smršť. Jen nepatrné cinknutí. Orchestr času vydal první tón. A bylo světlo. A pak se zvolna, čistě dal prostor do pohybu, vesmír nabral křídla a rychlost, oheň se krotil, síly rovnaly, a vyšel měsíc a vyšlo slunce. Země zpívala pohybem větru v travách a vonělo to cypřišem i lípou. Život se rozepjal a rozprostřel, nad sebou milost přislíbených dní... A první člověk se rozhlédl. Cesty začaly. Dálky se rozbolely. Obzor se zadřel do duše. A ten právě narozený, krásný, pyšný a už nešťastný tvor, ten, který dostal celý svět, který dostal celý vesmír, který dostal vesmír vesmírů lásky, se podíval nahoru a řekl: nestačí, chci víc!

Ne, nemylte se, to není o třech slovech, která kdysi vyslovil první člověk. To je o tom, co každodenně říkáme Bohu my. Ale vraťme se na začátek. Proč nás vlastně Bůh pozývá do své věčnosti? On sám byl a je vším, nepotřebuje se o nic obohatit, nic zjistit ani poznat. Je věčnost sama, existuje sám ze sebe, ze své vůle. Jeho vůlí je láska. Celý božský život je v lásce, a láska je trvalé a nekončící obdarovávání, vydávání sebe sama. Věřím, že důvodem ke stvoření bylo obdarovat to, co bylo nebytím, životem v nekonečné radosti. To, co Bůh prožívá sám v sobě, to o čem je jeho existence, chce předat a přenést na jiné bytosti, aby je naplnil vrcholným smyslem vlastního božského vnímání života.

Bůh nechce „naklonovat“ sám sebe. Nechce stvořit další identické bohy. Chce „potkat“ jiné bytosti, které mají vlastní já, vlastní vůli a plnou svobodu rozhodnout se k témuž charakteru, jaký poznávají v Bohu. A věčně může existovat jen to, co přijímá podobu dokonalého dobra a lásky. Jsme stvořeni k obrazu Boha, podle jeho podoby. Svou existenci začínáme v čistotě a svatosti a s plným potenciálem vůle v této svatosti zůstat. Ale to je jen onen bod mravního zrození, z něhož teprve pak pomalu utváříme a hněteme vnitřního člověka, sami sebe. Naše svoboda jednat jako Bůh, nebo jako ďábel je právě tou dělící čarou, ze které můžeme pohlédnout k obzoru, za nímž stojí Bůh jako světlo, jako znamení, jako dar. A nebo se můžeme zahledět opačným směrem, kde nevidíme dál než na pár kroků k bezprostřední (ale tak ďábelsky svůdné) touze splnit si jedno nepatrné přání. Právě toto přání však nemá ve svatosti místo, právě toto přání v Bohu nikdy nebylo a není: je to přání uspokojit sebe na úkor druhého. Jedno mrňavoučké, titěrné a malicherné sobectvíčko... A pak už jen jedním mávnutím ruky, jen jedním slovem, jedním pohybem vůle vykročíme z Božího silového pole, opustíme půdu svatosti, přestřihneme pupeční šňůru, která nás spojovala se samotným věčným životem.

Bůh je Bohem právě proto, že odmítá jakoukoli formu, jakoukoli myšlenku či jen stín zla, sobectví, lži. Když stvořená bytost udělá to, co Bůh odmítá a co od sebe nekompromisně odděluje, pak Bůh tuto bytost jako tvůrce a nositele zla také od sebe odděluje. Jen v Bohu je život. Jen Bůh má život sám v sobě, protože jen on má absolutní vůli k absolutnímu dobru – a to je život. Když volíme opak dobra, volíme i opak života – smrt. Kvůli hříchu, který jsme zvolili, se ocitáme ve smrti. A protože nejsme Bohem, nikdy nemůžeme odčinit svou minulost, nemůžeme odestát jediný hřích, nemůžeme vymazat jediné zlo, které jsme povolali do Bohem stvořeného světa. Když hřešíme, předstíráme, že není slyšet přikázání o našem vlastním lidství, o mravnosti, poctivosti, odvaze, úctě, věrnosti. Předstíráme, že na druhém konci není nikdo, komu bychom se měli zodpovídat, kvůli komu bychom měli mít špatné svědomí a pocity viny, předstíráme, že tam není nikdo, kdo by měl právo „mluvit nám do života“ či „omezovat naše právo na štěstí“. Tváříme se, jako že jsme ve vesmíru sami, že my jsme ti bohové, kteří panují nad světem, nad morálkou a nad vlastním životem: bohové ve světě bez Boha, bohové mrtvých duší, bohové bez vlastního věčného ohně života.

A tady se začíná ukazovat skutečná velikost a vznešenost Boží lásky. Místo aby nás nechal zápasit ve vlastní tmě, Bůh začíná zápasit za nás. Místo aby naše mrtvé duše nechat odplout do smrti a do nicoty, pomalu chystá celé dějiny k tomu, aby do smrti vstoupil on sám. Na bitevním poli našich sobeckých vášní Bůh rozvážně a vytrvale chystá oltář, na který položí sám sebe.

Jak důležité je uvidět tu pravdu celou, „abychom mohli pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka, abychom mohli poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání a dát se prostoupit vší plností Boží.“1 Člověk vůbec nemusel být stvořen a věčnost by nepostrádala vůbec nic. A přesto stvořen byl – za cenu předem vybrané oběti: Boha Stvořitele. „Bůh tak miloval svět...“2 A miloval ho dříve, než ho povolal v bytí.

Lidské dějiny měly být příběhem o lidech zápasících o Boží blízkost. Stal se z nich příběh Boha, který zápasil, aby se dostal blíž k srdci člověka. Lidské dějiny jsou jedním válečným polem, na kterém se střetává svatá Boží vůle s nesvatou vůlí člověka. My jsme vyhlásili válku. Bůh nakonec sám osobně sestupuje doprostřed vřavy, aby nás všechny společně zachránil před námi samotnými. Člověk se oděl hříchem, a tak se Bůh odívá do těla člověka a přichází zemřít: Ježíš Kristus Nazaretský, Boží Syn. On je tím jedinečným hrdinou v příběhu světa. On je tou hlavní bitvou, ve které se střetla Boží láska a vznešenost s nenávistí a ubohostí člověka. Přišel přímo mezi nás, tak nejblíž, jak jen mohl, vysvětlil nám všechno tak dobře a čistě, jak jen to potřebujeme, klekl si před námi a umyl nám nohy – my jsme ho svléklí, zbičovali a poplivali. On si pak lehl na břevno římského kříže a nechal si probít zápěstí a kotníky hřeby. Rozprostřel ruce a nechal se zabít člověkem, kterého povolal k existenci. Visel nad zemí, lapal po dechu a prosil, aby nám Otec v nebesích odpustil.

A pak s veškerou tíhou hříchu celého světa, se vším tím zlem, se vší tou hrůzou zloby, zášti a nepochopení, s každým výkřikem: Ukřižuj! Ukřižuj! ulehl až na dno světa, do samé smrti. Sestoupil z nebes, lehl si na zem a vstoupil do samého středu bolesti a utrpení. Nakonec sestoupil úplně nejníže, do potupy a temnoty smrti. Vzal s sebou všechnu špínu a pokřivenost světa a stáhl ji dolů, do otevřených úst ďábla, do jícnu jeho říše zla.

A zatímco „pod sluncem“ svět zla triumfoval, zatímco ďábel na hrobě přemoženého Boha tančil svůj tanec smrti, někde se cosi začalo chvět. Možná to bylo jako blížící se déšť, možná to znělo jako drobné a lehké bubnování odkudsi zprostřed země. Tep Božího živého srdce. A pak to začalo. Všechno se otřáslo, země praskla jako při explozi světla. Smrt se roztříštila. Tma se zbortila. A Bůh vstal. Jen tak – tak jak to měl koneckonců od věčnosti v plánu. Bez hlaholu zvonů, bez patosu, s tou prostou jednoduchostí, s níž prve řekl: Budiž světlo! Prostě se vrátil. Čistý, nekonečný, s věčností smíchu na rtech. Přemohl hřích a smrt, porazil ďábla a celý svět zla. Usedl s učedníky na břehu jezera okolo ohně a začal jim znovu vyprávět, všechno od začátku. Teď teprve naslouchali. Teprve teď viděli a chápali. Příběh o Boží lásce, která se nenechá zastrašit, kterou nic nepřemůže. O lásce tak veliké, že na sebe může nabrat a unést všechno zlo světa – a stále zůstává svatá, živá a vítězná. O lásce, která vždy toužila přijít mezi nás a všechno nám vysvětlit, přiblížit, otevřít nám oči, mysl i srdce. A hlavně nás přesvěčit, že při nás od věčnosti po věčnost stála. O lásce tak mocné a tak velebné, že se nebála toho nejděsivějšího utrpení, které jí člověk přichystal, že se nezalekla žádné potupy a posměchu, jen aby nám ukázala, jak blízce, krajně a na dno všech sil se s námi ztotožňuje, za nás se vydává a nám se obětuje.

Monumentálnost Božího rozhodnutí stvořit člověka (ačkoli předem věděl, jak se člověk k Bohu zachová) spočívala především ve dvou věcech, které až berou dech. Bůh neurčil předem, že bude muset zemřít, on předem určil, že vstoupí do svého stvoření, že se s ním blízce a osobně identifikuje – a božskou znalostí budoucnosti viděl, jak se stvoření ke svému Stvořiteli zachová. A v tom spočívá ten geniální plán, tady je ta první fascinující věc: Boha neodradilo vědomí strašlivého utrpení, které prožije; toto utrpení mu nejen nebylo překážkou, ale naopak je použil jako hlasitý a nepřehlédnutelný důkaz o síle své lásky. Druhou fascinující věcí bylo, že obrátil vrcholné lidské zlo (zabití Boha v těle) ve vrcholné lidské požehnání (spasení člověka). Naprosto ohromujícím způsobem nám ukázal, kdo ve své podstatě je, jak smýšlí a jakou moc nad zlem má. A to je druhý důkaz o intenzitě a nepřemožitelnosti jeho lásky, důkaz, který úplně paralyzuje sílu zla: my jsme Boha zabili, on pak ze smrti vstal a řekl, že „zemřel za nás“, místo nás. My jsme nenáviděli, on tu nenávist přijal a stáhl ji tam, kam patří: do smrti. Pak se vrátil jako obraz samého Života se slovy: toto je má lásky k vám, nyni přestaňte nenávidět a začněte milovat. Nyní nás vybízí, abychom mu prostě uvěřili, že jeho smrt a vzkříšení jsou tou cestou (můžeme říci tím „mechanismem“) naší záchrany. Musíme prostě věřit, že trest smrti za hřích vzal Bůh na sebe místo nás. My už zemřít nemusíme, my musíme Bohu důvěřovat, že svou smrtí propustil z cely smrti nás. Bůh skutečně potrestal hříšného člověka – ale na svém vlastním těle, svou vlastní bolestí a vlastní smrtí. Tak Bůh vyprávěl a stále vypráví o své lásce, která se nás nikdy nezřekla, i když my jsme se jí zřekli tisíckrát, i když jsme se jí zřekli tím nejhanebnějším a nejhrubším způsobem. Jeho svatá láska při nás vždycky stála.

Dodnes Bůh přes své učedníky vypráví tento příběh po celém světě. A lidé jeden po druhém, po desítkách, po stovkách, po tisících vstupují do jeho těla. I oni se ponořením do vody noří do Kristovy smrti a vstávají k novému životu.3 Oni se stávají tím nově narozeným člověkem, vzkříšeným božským tělem. Svět pohřbil tělo zmučeného Boha. A za pár dní se začalo tvořit nové tělo – tělo s hlavou, srdcem a duší Boha.4 A jako se vypráví v jedné dávné legendě o devíti křesťanech, kteří byli pro svou víru v Krista odsouzeni k smrti utopením: kolem jezera hlídali římští vojáci a odsouzenci stáli až po krk v ledové vodě jezera a umdlévali. Každý z nich se mohl Krista vzdát, vystoupit z vody a „zachránit se“. A nakonec to opravdu jeden z nich nevydžel a vyšel na břeh. Ale po chvíli jeden z římských vojáků, který všechno pochopil, beze slova složil své zbraně, sundal si zbroj a postavil se na místo toho, kdo Krista opustil. Stejně jako setník pod křížem, který řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“5 A po mnoha stoletích irský křesťan a úžasný obhájce Krista to vyslovil úplně dokonale: „Věřím, že Bůh se skutečně ponořil až na dno stvoření a vystoupil zpět s celým smířeným stvořením na svých ramenou.“6

A To je ten příběh. Je to příběh Boha, který miloval až na smrt. Kdyby nebylo hříšného člověka, tento příběh Boha by se nikdy nemusel odehrát. Ale kdyby nebylo nádherného a dobrotivého Boha, nebyl by se nikdy odehrál příběh člověka. „Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha. On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování... abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.“7 To je ten příběh, který začal ve věčnosti, v Boží mysli. A jen tehdy, necháme-li ho projít svým srdcem, dostaneme se tam, kde Bůh a člověk jsou už jen jedním harmonickým příběhem věčnosti. Jen tehdy, vstoupíme-li jako římský voják až po krk do ledové vody pohrdání, posměchu a k pobavení světa jako on vyznáme: „Ježíš Kristus, můj Bůh a Spasitel“8, staneme se částí příběhu, který si Bůh od věčnosti přál.

Na počátku bylo Slovo
a to Slovo bylo u Boha
a to Slovo bylo Bůh.
Všechno vzniklo skrze ně
a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je.
A Slovo se stalo tělem
a přebývalo mezi námi:

„Duch Hospodinův je nade mnou;
proto mne pomazal,
abych přinesl chudým radostnou zvěst;
poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění
a slepým navrácení zraku,
abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“

Beránek Boží, který snímá hřích světa.
Naše nemoci nesl,
naše bolesti na sebe vzal.
Byl proboden pro naši nevěrnost,
zmučen pro naši nepravost.
Trestání snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.

Na světě byl, svět skrze něj vznikl,
a svět ho nepoznal.
Přišel do svého vlastního,
ale jeho vlastní ho nepřijali.
Svatého a spravedlivého jsme se zřekli.
Původce života jsme zabili.
V něm byl život a ten život byl světlo lidí.

Světlo přišlo na svět,
ale lidé si zamilovali více tmu než světlo,
protože jejich skutky byly zlé.
Neboť každý, kdo jedná zle,
nenávidí světlo a nepřichází ke světlu.
Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu.
Kdo věří v Syna, má život věčný.
Kdo Syna odmítá, neuzří život,
ale Boží hněv na něm zůstává.
To je evangelium,
které Bůh předem zaslíbil skrze své proroky ve svatých Písmech,
evangelium o jeho Synu,
o Ježíši Kristu, našem Pánu.9


Texty z Bible:
1.NZ, Efezským 3:14-19.
2.NZ, Jan 3:16.
3.NZ, Římanům 6:3-11; Galatským 3:27.
4.NZ, Efezským 1:20-23.
5.NZ, Marek 15:39.
6.C. S. Lewis v knize Bůh na lavici obžalovaných (Velký zázrak), str. 58.
7.NZ, Titovi 3:4-5, 7.
8.NZ, Jan 20:28; Římanům 10:9-10
9.Koláž textů z NZ i SZ použita v tomto pořadí: Jan 1:1-3, 14; Lukáš 4:16-21; Jan 1:29; Izajáš 53. kapitola; Jan 1:10-11; Skutky 3:13-15; Jan 1:4; 3:19-21, 36; Římanům 1:1-4.

Read more...

Křesťanství a mýty - úvod

Kdo chytá v životě

Myslím na vás a píšu vám, nevěřícím bratřím, kteří ještě pátráte po stopách života, nepodléháte náboženství ticha, neklaníte se modle relativismu a posvátného názorového „Čehokoli“. Už před sto lety vyslovil křesťanský apologeta1 obavu, že „si lze představit, že budeme stále více odtahovat ruce od věcí. Možná že dokonce ani nebudeme smět rušit klid lidské mysli debatou nebo ptačí spánek zakašláním.“ V dřímotě bez pochybností a bez otázek uvízla spousta lidí. Nad královstvím sladké apatie vládne dobové heslo: „Nechci, aby mě někdo přesvědčoval o své víře. Je to intelektuální násilí!“ Současný křesťanský kazatel2 však do této nehybnosti vstupuje a volá: „Nejzrádnější trik ďábla nespočívá v tom, že nás obral o odpovědi. Jeho smrtelný trik je v tom, že nás obral o otázky.“

Mnoho lidí se domnívá, že konečné odpovědi na lidskou existenci jsou libovolné a tvárné, záleží na vkusu. Jiní za svou konečnou odpověď považují přesvědčení, že žádná konečná odpověď neexistuje3. Povoleny jsou všechny „pravdy“, pokud nikdo nikoho nevybízí k obhajobě kterékoli z nich. Ve vláčném rytmu tolerance se každý seberealizuje v dobových rituálech a v místním folklóru. A pokud si někdo něco přečte, pak titulek jeho života může znít zcela libovolně:

Relativismus – a jeho věčné pravdy

Darwinismus – jak být zdravou potravou silnějším druhům

Východní náboženství – koloběh zapomnění

Islám – výbušní učedníci

New Age – šamanismus ve vašem softwaru

Bible – klečící Bůh

Každý může být ponořen do své vyvolené „svaté knihy“, do vesmíru svých vlastních a osobních pravd. Nikdo nikoho neruší (ani zakašláním). Je to obraz míru a tolerance. Všem je dobře a útulno. A zatím se někde venku odehrává skutečný život. Představme si, že jdeme po mostě a z mostu se právě chystá skočit člověk. Všichni bychom nějak reagovali. Všichni bychom se pokusili potenciálního sebevraha PŘESVĚDČIT, aby z mostu neskákal. Jak jej ale přimět, aby si svůj úmysl rozmyslel, aby UVĚŘIL, že život je hodnotnější než smrt? Jaké důvody mu můžeme nabídnout jako relativisté, darwinisté, jako zastánci východních náboženství, muslimové či jako představitelé new age (neboli téměř „něcoisté“)?

Relativista může tónem vysvobozující mantry svého poznání hovořit o tom, že „cokoli, co vám mohu nabídnout, pane, je naprosto relativní. Váš i můj pohled na život a na smrt je jen otázkou úhlu pohledu. Jestli se vám více líbí smrt, je to vaše pravda a vaše věc. Jestli já dávám přednost životu, je to jen proto, že právě v tuto chvíli zastávám jednu z mnoha možností, a to, že život má cenu. Ale tento názor na život nemá sám o sobě o nic větší hodnotu než jakýkoli jiný názor. Důležité je nezasahovat do přesvědčení druhých a nikomu nevnucovat svou pravdu. Má filozofie mě silně nutí k respektu ke všem postojům jako sobě rovným a stejně pravdivým, a proto teď respektuji i vaši potřebu ukončit svůj život. Nemám nic absolutního, na základě čeho bych vás mohl přesvědčit, že sebevražda je horší volbou než život. Nicméně má vnitřní potřeba vás přesvědčit je v tuto chvíli absolutně neodbytná. A přeji si, abyste změnil svůj názor ve prospěch názoru, že na zachování vašeho života skutečně záleží a že jediný možný přístup k životu je ten, který lidský život ctí a zachovává s absolutní odpovědností - a proto vás teď prosím, abyste v žádném případě neskákal.“

Darwinista může s přesvědčením o vědecké eleganci své teorie pohovořit o tom, „že život, který si právě chcete vzít, pane, nemá žádný konečný smysl. Z pohledu bezesmyslného vesmíru a nevyhnutelné smrti sluneční soustavy ostatně vůbec nezáleží na tom, kolik a jaké životy byly žity či ztraceny v tom nepatrně krátkém období na malinkaté planetě, kde čirou náhodou život vznikl. Vy sám, pane, jste jen hromada molekul a chemických prvků, nemáte své vlastní já a všechny vaše činy jsou koneckonců nevyhnutelným důsledkem reakcí těchto molekul na své okolí. Váš pocit ztráty smyslu života je jen iluzí. Nemohl jste přece ztratit to, co ve skutečnosti nikdy nikde neexistovalo. Protože jste téměř na pokraji sebevraždy, vypadá to, že podle přírodního výběru nebudete patřit mezi ty nejsilnější, kteří přežijí. Nicméně z jakéhosi nepochopitelného důvodu si hluboce přeji, abyste se otočil, podíval se mi do očí a nalezl v nich naději a úctu k životu, abyste znovu zapátral, zda tu někde není onen smysl života, pro který stojí za to žít - a proto vás naléhavě žádám, abyste si svůj úmysl rozmyslel.“

Představitel východních náboženství může hlasem znějícím jako gong lámaistických klášterů vysílat své poselství o tom, „že právě teď se, pane, ocitáte v jednom ze svých mnoha vtělení a odžíváte si karmu nespočetných předešlých životů. Protože si však vůbec neuvědomujete své předchozí skutky, které musíte v tomto životě odčinit, nemůžete ani vědět, zda si svým skokem z mostu svou karmu pročistíte, nebo naopak zhoršíte. Možná jste v minulém životě někoho shodil z mostu a potřebujete sám na sobě prožít, jaké to je padat ze čtyřiceti metrů dolů. Možná jste z toho mostu skočil už několikrát a potřebujete konečně pochopit, jak nabýt odvahy k životu a neutíkat před problémy. Ať se však za chvíli odehraje cokoli, žádné vaše rozhodnutí nebude skutkem ani dobrým, ani zlým, protože dobro a zlo existují jen ve vaší mysli, a nikoli ve věčné a božské skutečnosti, k níž nevyhnutelně dospějete – ať skočíte, či nikoli. Ano, měli bychom se oprostit od všech emocí a klamu své lidské existence. Nicméně cosi právě tak klamně lidského mě zrovna teď vede k bláznivé představě, že to, co je dobré a božské, je zcela evidentní a že náš postoj k životu je osudově rozhodující - a právě to mě zasahuje téměř vášnivou touhou vás zachránit a cítit vaši ruku ve své dlani.“

Muslim může suše a razantně konstatovat, že „pokud vy sám, pane, nejste muslimem, pak je váš skok tím, co by za vás měl udělat každý pravověrný muslim. Protože je přikázáno, aby věřící zabíjeli bezvěrce i modloslužebníky i křesťany4. Takže ať jste kterýkoli z nich a skočíte, vykonáte tak sám to, co by mělo být vykonáno rukou Mohamedova následovníka. Jako další možnost se vám nabízí kajícné obrácení na islám a výkupné5. Nic dalšího nám Posel nezjevil. Přesto se však cítím poněkud nesvůj, jako by mi scházela jakási myšlenka či verš, který říká něco jako ´miluj i své nepřátele a udělej všechno pro to, aby jejich život došel požehnání´. A já z nepodložených a naším Prorokem nevysvětlených důvodů cítím právě v tuto chvíli potřebu vás ochránit jako svého vlastního bratra.“

Něcoista, téměř k nerozeznání od vyznavače new age, se může ve větru ničím nespoutané duchovní svobody zamýšlet nad tím, že „v něco, pane, rozhodně věříte. Já taky, a to je báječné. Naše spiritualita nemá žádné hranice. Jen si teď tak trochu nejsem jistý, zda mezi meditační praktiky patří i skok z výšky. Nevypadá tak docela jako levitace. Je škoda, že zrovna teď nevěříte v toho dotěrného a příliš vyhraněného Boha, který by vám nejen přísně zakázal se zabít, ale zároveň by vás ujistil, že vás nenechá zkusit více, než snesete, ale s každou zkouškou vám dá i východisko6. Nicméně, v něco věříte, a něco tam dole na vás jistě čeká. Rozhodně to nějak dopadne. Teď mě však docela trápí otázka, co je to to Něco, co mě tolik žene k potřebě vás přesvědčit, že váš skok je v hrubém rozporu s nějakým příliš konkrétním a příliš osobním posvátnem. Nevím, ale ve jménu toho Něčeho vás teď prosím, abyste neskákal.“

Bez ohledu na skladbu konkrétních slov (ano, trochu sarkasmu ke zdůraznění), podstata žádné ze zmíněných filosofií neharmonizuje s realitou pocitů, které vyplavou na povrch v tak vypjatému okamžiku, jakým je (třeba) sebevražda. Všem výše zmíněným filosofiím prostě chybí skutečný fundamentální důvod pro zachování lidského života. Žádná z nich neobjasňuje tuto všelidsky přirozenou potřebu. Horečná touha zachránit úplně neznámého člověka dává smysl pouze ve světle Kristova výkladu o jedinečnosti lidského života, o velmi osobním Bohu a jeho zřetelné vůli vzhledem k naší odpovědnosti. (Tragické však na tom je, že právě křesťanům ze všech nejméně je dnes dovoleno přesvědčovat ostatní o pravdivosti a jedinečnosti Kristova poselství. Křesťané jsou nejméně vítáni ve filosofických debatách, zvláště o otázkách života a smrti7.) Kromě Kristova vysvětlení ovšem neexistuje v tomto světě odpověď na intenzitu citů a vážnost lidského života. Výšiny ušlechtilosti, čistoty a svatosti strmící se nad propastmi zoufalství, špíny a nejkrutější zrůdnosti dokládají, že nejde o vývoj či nekonečný koloběh, ale o zápas, který se odehrává právě nyní, skrze nás. Na jedné straně stojí Bůh a volá k životu, na druhé ďábel volá ke smrti. A člověk, přitažen na okraj mostu, nebo povolán do role zachránce, slyší překotný tep svého srdce. Jen děsivě zavazující a přímo do očí hledící láska novozákonního Boha dokáže odpovědět na všechny otázky, které se na dva lidi hrnou na mostě, čtyřicet metrů nad zemí.

Rozumových důvodů, proč Kristu věnovat pozornost a proč se zabývat tím, co pro nás zanechal, je mnoho. Zatím zmíním jen jeden, který ho odlišuje ode všech náboženských, nenáboženských i protináboženských guru: jediný ze všech, kteří kráčeli po této zemi a kteří mluvili o veledůležitých věcech života a smrti, dokázal, že má plnou a božskou moc nad životem: on život stvořil, on ho definoval a on mrtvým život vracel; jediný ze všech, kteří hýbali dějinami, dokázal, že má plnou a božskou moc nad smrtí: on do smrti vstoupil a ze smrti se vrátil, aby nám k tomu něco hodně podstatného řekl.8 Kristus jako jediný může vložit slova do úst zachránci i ztracenci lidského života.

Kolik věcí je dostatečně silných k tomu, aby nás zastavily a zjevily nám, že je čas se ptát, co je za životem a smrtí, co je za záclonami relativistických a apatických mlh? A jak vážné ty věci jsou, abychom se celý život nenimrali jen v kaši teoretických otázek, ale abychom hledali božský pokrm věčných odpovědí?

Každá, úplně každá silná událost života je nepřeslechnutelný zvon vyzvánějící na poplach. Smrt člověka, ticho, které se rozbuší, když zmizí do nenávratna nejmilovanější bytost... Krajina lásky, vždycky dobrodružná a nepoznaná a vždycky bezpečná a hojivá. Neovladatelný vír radosti při zrození života. Hory statečnosti, tisíce hrdinů, kteří se obětovali pro druhé, moře soucitu, pohlazení, objetí. Sopečné erupce nadšení a nadějí. Touha doletět za hvězdy a podívat se na druhou stranu nebe. Nespoutanost snů o dobru, o kráse a věčnosti... Nepopsatelné obřady hudby, mystérium poezie, dokonalost obrazů neopakovatelných mistrů... Magická síla tak velikých věcí, které se znovu a znovu ozývají zevnitř a které nás znovu a znovu obestupují jako obři upřených pohledů.9 Majestát vesmíru, bázeň, která na nás padá z pohledu na nebe plné hvězd, něha a křehkost života, krása kaštanových květů, to všechno jsou skuteční, pravdiví a neodbytní svědkové, kteří nám neustále připomínají, že jde o něco opravdu velikého. Jsme živí, a toto jsou příliš živé věci na to, abychom se neptali odkud, proč a kam.

Mnoho lidí se nechalo oklamat k víře, že vnitřní věci člověka jsou už samotným bohem, že to, na co uvnitř sebe narazí a co tam najdou, je už cílem a odpovědí. Spokojili se s hodně malým bohem. Takovýto bůh je jen popisem vnitřního světa člověka. Ale není odpovědí na to, proč člověk s celým svým složitým nitrem existuje a proč s ním tak nesmírně těžce zápasí. Mnoho lidí uznává a vzývá pouze boha pocitů, své „vnitřní já“. Ve vlastním nitru a pomocí vlastního nitra hledají vlastní ztracené nitro. Tito lidé přistoupili na náboženství boha, který byl tak nezralý, slabý a slepý, že zabloudil v lidské bytosti a ztratil cestu k vlastní svatosti – a nyní potřebuje lidského guru, který mu posvítí na cestu a umedituje ho zpátky k sobě samému.

Spousta lidí se spokojila s nabídkou, že to, co jim může být „bohem“, je samotná příroda. Ona je matkou i kolébkou, ona je cestou i cílem. A do největších výšek se vznesou tehdy, když pochopí, že oni i jejich děti, jejich přátelé a každá lidská bytost jako „druh“ je zde jen proto, aby správně recyklovala, za života či posmrtně. Jsou součástí přírody a vrací se zpět do jejího lůna. Poslouží jako osvícené hnojivo dalším a dalším, nekonečným a úžasným generacím, které po těžkých zápasech s představou vlastní nezaměnitelné individuality dospějí k témuž osvícení a k témuž dobročinnému účelu.

Vy se nenechte oklamat. Vaše zkušenosti, city, vaše touhy a tušení, veškerá příroda a vesmír kolem, celý váš život, který vám byl dán, nejsou ani bohem, ani odpovědí, ale jsou neobyčejným a úchvatným zdrojem otázek. Není to cíl, ale je to cesta, jež musí někam vést. Pokud ne, pak je jen zrůdným hřištěm, kde může krutost donekonečna kopat do bezbrannosti, kde bezesmyslnost může napořád bušit do smyslu a kde má bezduchost právo z nás jednou provždy vymlátit duši.

Jakou duši má vaše filosofie? Kristova filosofie má duši samotného Boha. Filosofie a víra, kterou si zvolíte, musí odpovídat realitě, pravdě a hloubce života. Musí zapadat do všech velkých a podstatných událostí života. A mezi ty patří nejen zrození, ale i smrt. Jak pravdivá a důvěryhodná se vám bude jevit vaše životní filosofie, když budete hledět do tváře smrti? Ať té, která si přijde pro vás, nebo té, která číhá na zoufalce na mostě, či té, která vám vyrve někoho, koho nesmírně milujete? Bude vaše smrt samodruhá nadějí věčného života? Zde se mi připomínají závěrečná slova jedné básně, která hovoří o smrti:
...Láska co navždy otevírá
když jsme až na smrt - nejvíc sami
Beze slov setkává se s námi
v očích jen to
co z věčnosti nám zbývá

Co uvidíte v očich Věčné a Živé Lásky, až překročíte práh své smrti? Kolik z nabízené věčnosti v nich pro vás bude? To záleží jen a jen na filosofii, kterou teď, v tomto životě zvolíte.

A jako kdyby v každém z nás bylo něco z obou lidí „na mostě“ a (jako kdyby) Bůh, ona Láska, s níž se jednou setkáme tváří v tvář, moc dobře věděl o všech našich vnitřních bojích a otázkách, a proto už před tisíci lety řekl: „Pohleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo. Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu.“ – 5. kniha Mojžíšova, kapitola 30, verše 15-20

poznámky:
1. G. K. Chesterton

2. M. Lucado

3. Agnostici ji považují za nedosažitelnou, ateisté popírají existenci smysluplné odpovědi.
4. Korán, CXI/Súra 9, verš 5 a 29-30 (nakl. Odeon, 1991).

5. Tamtéž.

6. NZ, 1. Korintským 10. kap., verš 13.

7. Především v otázce euthanazie - dobrovolného ukončení života, a v otázce interupce - násilného ukončení života nenarozeného dítěte.

8. Tady nenabízím důkaz. Jen konstatuji, co o Ježíši říká Nový zákon. Zjistit, zda je to pravda, musíte sami. Později pro to nabídnu nějaké argumenty.

9. Immanuel Kant: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

Read more...